Historie soukromých závodů HEIMRICHOVÝCH

Až do roku 1849 byla majitelkou tzv. Horního mlýna v Bohdalově rodina Friebova, od niž v tomto roce přešel koupí do vlastnictví Jana Heimricha, rodáka Svitavského, kovaného Němce, jenž mimochodem řečeno, do své smrti ani česky mluviti neuměl. Jeho žena však byla češka a tak se stalo, že rodina jeho pozůstávající ze třech synů a dvou dcer, vychována byla česky, takže ani jeden její člen až do smrti dokonale mluviti německy neuměl. Mlýn, pozůstávající z hlavního stavení, v němž mimo mlýnského zařízení byl i byt majitelův, dále z malého chléva, kůlny a stodůlky byl v době koupě celou, celkem bídnou zříceninou a cizími pozemky tak stísněn, že vyjma ovocné a zelinářské zahrady pod mlýnem a malého políčka přes cestu nad mlýnem, na němž je nyní jednopatrový dům s hospodářskými budovami, u reality samé, ani píď pozemků nevlastnil. Kvůli zajímavosti budiž uvedeno, že i ten nepatrný růžek pozemku mezi nynějším rybničním potrubím a z toho vedoucím potokem a mezi pilíři pily, byl již vlastnictvím cizím. Ostatní té doby k mlýnu náležející pozemky byly: louka za mlýnským rybníkem a skalnaté, plné balvanů pole v Hradištích. Mlýn i s celým zařízením byl ve stavu hrozném, ale na nějaké pronikavější opravy nebylo lze pomýšleti, poněvadž složením kupní ceny byl majetek kupitelův z plna vyčerpán a tak jej odevzdal otec Jan Heimrich v témž stavu, v jakém jej koupil, ještě v témže roce 1849 svému synu Václavovi. Ale také majetkové poměry tohoto se ani jeho ženitbou nezlepšily, poněvadž mu bylo vyplatiti sourozencům takové legály, že jen na ně nevelký přínos jeho manželky Nepomuceny, rozené Landsmanové z Polné, sotva postačil. Měl-li však mlýn pracovati, muselo být alespoň to nejnutnější opraveno a i na to musel se potřebný kapitál vypůjčiti. Zařízení mlýna pozůstávalo se ze dvou tak zvaných českých složení, stoup a olejny. Vše to bylo poháněno vodními koly, vodní síla byla tak nepatrná a často se tudíž stávalo, že v dobách sucha mlýn po mnoha týdnů ani neklepl. Ač za těchto poměrů skromný výdělek ze mlýna sotva na výživu rodiny a na úroky z vypůjčeného kapitálu dostačoval, bylo přece nutno i v desolátním stavu se nalézající pilu opraviti, avšak na nějakou pronikavější opravu nebylo lze pomýšleti, proto bylo nutno alespoň tak ji zflikovati, aby třebas i sporým výdělkem majiteli k nesení břemen přispívala.

V roce 1885 postavil majitel, zakoupiv během doby mnoho pozemků dílem u samého závodu ležících, dílem s jeho pozemky sousedících, mezi nimi i louku pod rybníkem, již přeložením tak zvaného jalového potoka, jenž dosud mnoha oklikami od splavu do hlavního potoka vedl, zvelebil, nové budovy na pozemku za cestou a to jednopatrový dům obytný, stáje a kůlnu. Budov těchto bylo nevyhnutelně třeba, jelikož jednak již značně zvětšené hospodářství zastavení většího počtu dobytka vyžadovalo, jednak pro více potahů k dovážení kulatiny z lesů a rozvážení řeziva potřebných, místa potřeboval. Po přesídlení ze starého bytu do nové budovy, bylo do bývalých obytných místností přeneseno zařízení škrobárny.

Také mlýn, jenž po postavení parního zařízení melcům v každé době i za největšího sucha obsluhu zaručoval, těšil se čím dále tím větší oblibě, nezůstal v dosavadním stavu. V roce 1886 byla k stávajícímu složení francouzskému postavena válcová stolice s příslušenstvím, jako trieuerem a špicovacím zařízením a na místě sloup, které po odstranění olejny jen pro výrobu kroup ponechány byly, postaven byl k témuž účelu moderní "holendr".

Jediná velká rámová pila musela dosud zpracovávati kulatinu všecku, bez zřetele k jejímu průměru. To bylo při řezání slabých kmenů nehospodárné, a proto se majitel v roce 1891 rozhodl, postaviti ještě jednu pilu rámovou, malou, pro zpracování kulatiny slabé až do průměru 32 cm. To stalo se skutkem a vedle toho byl zakoupen i nový velký stroj na výrobu šindele. Tento se však neosvědčil a byl záhy, bez velké ztráty prodán.

Dosud byla nově postavená obytná budova bez kuchyně, tato zůstala ve starém stavení mlýnském. To bylo pro hospodyni velice svízelné. Proto již v roce 1892 bylo přikročeno k rozšíření nové budovy o kuchyň v přízemí a přitom i o tři obytné pokoje v patře, a když se majiteli podařilo pak velkou část pozemků u samé nové reality a dílem v blízkosti závodu ležících od čísla 6. koupiti, byl založen na části hned za stodolou ležící, za současného zrušení pro hospodyni odlehlé zahrady ovocný sad s novou zahradou zelinářskou.

V roce 1893 postavil majitel továrnu na syrob a cukr hroznový. Jestliže se mu až dosud vše dle přání dařilo, měly o to zásluhu jeho vlastní zkušenosti. Jinak tomu bylo s továrnou na syrob. Zde musel spoléhati na rady jiných, tak zvaných odborníků a to se mu zle vymstilo. Byl ujišťován, že stávající parní zařízení, které sice vykazovalo přes potřebnou výkonnou sílu pro pilu a mlýn značné rezervy, i pro továrnu na syrob více než postačí, ale jakmile se v ní s výrobou počalo, vidělo se ihned, že stávající kotel pro zvýšenou sílu pohonnou a hlavně pro potřebnou páru k vaření nestačí. Byl tudíž postaven nový kotel druhý, ale zase se ukázalo, že pro oba jest dosavadní komín nepostačitelný a proto bylo již i pro nový komín místo vyhlédnuté. Ale k stavbě jeho už nedošlo.

V těchto dobách velkostatky Černický, Velkomeziříčský i Žďárecký zpeněžovaly dříví ze svých lesů ve veřejných dražbách, jimž se říkalo cejchování a jichž se zúčastňovalo všechno obyvatelstvo celého okolí. Z části k poražení určené nadělali se díly, populárně řečeno tály, jež jednotlivci potom k vyvolané ceně vydražovali. V jednotlivých dílech nalézaly se buky, smrky a jedle, vesměs to stromy mohutné, které pak vydražitelé sami poráželi a jednak na klády dva sáhy tehdejší míry dlouhé, jednak pokud to byly buky na loukotě a konečně na dříví palivové zpracovávali. Po takovém cejchování bývaly domy i chalupy v obcích jak ve dvorech, tak i zvenčí dřívím a chvojím přímo zarovnané. Klády byly voženy k pilám, z nichž si majitelé dávali řezati prkna, fošny a latě. O tuto práci se v Bohdalově dělily pily dvě, ta zflikovaná pila "Hornomlýnská" a "Dolnomlýnská", obě ovšem odkázány jen na sílu vodní, jarní, neb po odtoku této zůstala vodní síla jen nepatrná, již se pro pohon pily používati nesmělo, nýbrž se jí pro pohon mlýnského složení šetřiti muselo. Aby se doby, pokud jarní voda trvala, co nejvíce využitkovalo, nesměla se pila ve dne ani v noci ani i za nedělních odpůldnů zastaviti.

Tento způsob cejchování dříví v panských lesích však asi v roce 1865 přestal. Potom zpracovávaly správy lesů dříví za mzdu sami a prodávali jak klády, tak i dřevo palivové za pevnou cenu, jen chvojí, vršky stromů a pařezy prodávaly dražbou veřejnou. Následkem této změny dodávalo se klád k rozřezání za mzdu k pilám málo, takže tyto, třeba že byly jen nepatrného výkonu neměly ani pro krátkou dobu jarních vod co řezati

To přimělo Václava Heimricha k tomu, že koupil od velkostatku Černického napoprvé asi 60 klád na vlastní účet a řezivo z nich prodával. Vznikl tím způsobem v Horním mlýně obchod dřívím, jenž i při tomto nepatrném rozměru musel být prováděn na úvěr, poněvadž na koupené klády nebylo peněz. Ale velkostatek Černický, patrně aby klády jako takové pro nedostatek kupců na palivo zpracovati musel, dával je rád i na celoroční úvěr, zejména, když majitel pily svou přičinlivostí a přesností důvěry si získal.

Tím způsobem to šlo dále, a obchod dřívím rostl rok od roku. Mezitím majitel mlýna nejenže za účelem všestranného zlepšení výkonu pily zdokonalil, nýbrž snažil se i jinak příjmy své zvětšovati. Tak již v roce 1886 zřídil si v místnosti tzv. zimního chléva, pod tehdejším bytem se nalézajícího, malou škrobárnu, na denní zpracování asi 15 soudků bramborů na vlhký škrob. Soudek tehdejší to obal od soli byl běžnou mírou pro brambory. Takový soudek pojal vrchovatě naměřen 40 kg zemáků. Byla to tehdy škrobárnička na denní zpracování asi 600 kg bramborů na vlhký škrob, malinká a zcela primitivně zařízená. Dřevěným bubnem, opatřeným pilkami se brambory rozstrouhaly na třeničku, již pak vypíraly na obdélných nad vanami účelně umístěných houpacích sítech dvě ženy tím způsobem, že ponořováním třeničky ve vodě rozřeďovaly a nadzvedováním na povrch ji zase vysakovaly. To byly počátky výroby škrobu.

Dne 1. června 1887 ve 12 hodin v poledne, když dělníci z pily k obědu odešli, vypukl v podstřeší budovy lokomobily, patrně od jejího komína požár, jenž zachvátil nejen pilu s lokomobilou, nýbrž i hlavní budovu mlýna s celým zařízením i byt majitele. Nadlidskému namáhání, jak domácího dělnictva, tak i rychle přispěchavších lidí cizích, podařilo se ostatní budovy i se zásobami řeziva zachrániti. Nicméně utrpěl majitel na jeho tehdejší poměry ztrátu velmi značnou, neb, jak byla škoda vyšetřená, obnášela kolem 12 000 zlatých, oproti které byl majitel jen na 5 000 zlatých u Moravsko-Slezské vzájemné pojišťovny v Brně pojištěn.

Sotva, že byla škoda pojišťovnou vyšetřena a zaplacená, a trosky ze spáleniště odklizené, bylo neprodleně k znovuzřízení závodu přikročeno. Znova zřízen byl mlýn i pila a na místo lokomobily postaveno bylo parní zařízení stabilní s kotlem zazděným a se zděným komínem.

Vděčně tu musí být vzpomenuto obětavosti obyvatelstva jak Bohdalovského, tak i z obcí okolních a velkostatku Černického, jenž majiteli dřívím, a to částečně darovaným, částečně velmi levně účtovaným k novostavbě přispěl. Vše bylo záhy znovuzřízeno, obchod dřívím se čím dále, tím více rozvíjel. Pojednou byla velká poptávka i po strojovém šindeli. Postaven byl stroj na jeho výrobu a odbyt jeho byl tak ohromný, že nebylo lze dosti ho vyrobiti.

Pila byla dotud o jednom listě, vedle pak byla pila okružní (cirkulárka) a dole pod pilou ve zvláštním přístavku umístěn stroj na šindel.

Pojednou překvapila majitele lesní správa velkostatku Černického oznámením, že v důsledku taxace lesů, jako na všech panstvích knížete Collalto, tak i v lesích panství Černického provedené, zjištěn byl přebytek dříví, jenž podle předpisů pro svěřenecké statky, mezi něž i panství Collaltovská náležela, mohlo být právem už dávno vykáceno a že v důsledku toho bude se příště, počínajíc už příštím rokem až trojnásobně tolik než dotud, dříví porážeti.

Na zpracování takového množství kulatiny by byla jednoduchá stávající pila s příslušenstvím nestačila. Proto postavil majitel v roce 1884 velkou pilu rámovou (Catter) o rozpětí 63 cm a dosavadní pila jednolistová byla ponechána na svém místě jen k omítání klad nadměrných průměrů, které do rámové pily vejíti nemohly.

Záhy se však ukázalo, že dosavadní parní zařízení o 10 koňských silách pro pohon všeho, třeba že se výkon jeho hrozně přepínal, nedostačuje, a proto se muselo na stavbu nového parního zařízení o výkonnosti, tehdejší potřebě odpovídající pomýšleti. Zakoupeno bylo tedy parní zařízení nové o výkonnosti třiceti koňských sil.

Bylo to v roce 1895, když jednoho rána se dostavil k majiteli továrny tehdejší nájemce dolnomlýnského rybníka, s několika opálkami, plnými leklých kaprů a sdělil, že příčinou této pohromy jsou vody z továrny, čímž bylo jasně dáno majiteli její na srozuměnou, že mu musí celou škodu nahraditi. Majitel továrny nad touto spoustou zdrcen, se s nájemcem krátkou cestou dohodl, že dá jak kapry, tak i vody a vodami nasáklé bláto z rybníka chemicky prozkoumati a zjistíli se, že škoda zaviněna byla škrobárnou, že mu způsobenou škodu nahradí. Když pak to bylo skutečně zjištěno, také škodu nahradil, ale současně další provoz továrny zastavil, celé zařízení i s nově postaveným kotlem prodal a do místností vyprázdněných potom v roce 1896 po náležité úpravě, zařízení továrny na škrob za současného zmodernisování a zařízení na mnohem větší výrobu přenesl. Za účelem zachycení všech odpadových vod byly postaveny velké reservoiry v bývalé zahradě i v louce za potokem, a když později vedle továrny i sušírna stružků byla zřízená, nezůstalo po bývalé staré zahradě ani památky. V náhradu za ní, poněvadž domácnost bez zelinářské zahrady zůstati nesměla, byla zřízena nová zahrada v louce pod závodem na místě slunném u samého potoka, v níž se zvlášť pod mistrnou rukou choti majitele všemu dobře dařilo.

Tím bylo rozšiřování jak budov, tak i všech zařízení závodu ukončeno, jen strojírna, původně – jak řečeno – jen pro vlastní potřebu zařízená, byla později přeměněná na podnik výdělečný. Tomuto se, jako specielně pro stavby škrobáren zařízenému, tak dobře dařilo, že sám záhy 25 dělníků a učňů zaměstnával.

V roce 1906 ukázalo se i dosavadní parní zařízení pro celý závod nepostačitelným a bylo proto postaveno zase zařízení silnějšího výkonu a to o 90 koňských silách.

V měsíci srpnu 1906 odevzdal majitel, otec Jan Nep. Heimrich, celý závod z polovice do vlastnictví svého syna Osvalda, polovici druhou podržel ve svém vlastnictví a odstěhoval se s rodinou do Jihlavy.

Toho roku dostalo se strojírně v Bohdalově tolik zakázek, že na zdolání jich naprosto nestačila, zejména nebyla by bývala sto, stavby nových škrobáren, jež převzala, včas provésti. Na rozšíření její v Bohdalově nebylo lze pomýšleti, poněvadž již ubytování dotud v ní zaměstnaných dělníků činilo tam, v malém městečku velké obtíže, a proto zřídil se hned počátkem roku 1907 nový závod strojnický v Jihlavě, původně v najatém a později v zakoupené tovární budově, do něhož později i zařízení strojírny Bohdalovské přeneseno bylo. V Bohdalovském závodě ponechána byla jen taková část strojů, jaké k udržování závodu a k opravám bylo třeba.

Za takových okolností se při šetrnosti a přičinlivosti majitele a jeho manželky poměry, třebaže jen velmi pomalu, přece jen lepšily, tak, že mohli být budovy poznenáhlu do pořádku uváděny, ale i malé části pozemků mohly být k mlýnu přikupovány.

V roce 1868 vrátil se jediný syn manželů majitelů Jan ze studií. Ten nejen, že pokračoval v díle svého otce, nýbrž snažil se všemožně závod, jehož se měl později státi dědicem, zvelebovati. A když v roce 1876 se stal skutečně, oženiv se s Julií, rozenou Boháčkovou ze Stáje, jeho majitelem, počal také hned s jeho modernizováním. Tak již v roce 1877 přikročil k rekonstrukci zařízení mlýnského. Na místě jednoho primitivního složení českého, postavil té doby nejmodernější složení francouzské, proti prvnímu o dvojnásobné denní výkonosti a hned roku následujícího postavil na místě dřevěné, sice zase jednoduchou, ale moderní pilu konstrukce železné a snažil se obchod dřívím, pokud toho výkon pily, na trvání jarní vody obmezený dovoloval, co nejvíce zvětšovati. Sjednal si pro vyrobené řezivo už i stálé odběratele, a to hlavně v tehdy průmyslově glorirujícím městě Přibyslavě, kteráž sama více, než dvě třetiny řeziva, jež mu bylo lze vyrobiti, spotřebovala. Klády k pile i řezivo odběratelům dováželo se vlastními povozy.

Ale jaro 1879 přineslo velmi nemilé překvapení. Následkem suché zimy a na ní následovavších zcela bezdeštných měsíců nebylo vůbec žádné jarní vody, takže se jen tak tak naplnily za předcházejícího léta a zimy až po prahy rybníky, pro pohon pily nezbyla voda žádná. To byla pro slibný podnik obchodu dřívím pohroma velká. Jednak měl zůstati kapitál v nezpracovaných kládách, které však musely být na konci roku stůj co stůj zaplaceny, jednak bylo se obávati ztráty stálého na dodávky řeziva v přesný čas zvyklého odběratelstva. Oběma těmto důsledkům nedostatku vody bylo nutno čeliti. Za tím účelem koupil majitel v jedné továrně vyřaděnou pojízdnou parní lokomobilu, o deseti koňských silách, již jak pro pohon jednoduché pily, tak zároveň i pro pohon mlýnu zařídil. Klády se potom lehce zpracovaly a kapitál na jích zaplacení byl tržbou za řezivo opatřen.

Počátkem měsíce ledna 1924 odevzdal otec Jan Heimrich i druhou polovici závodu Bohdalovského svému synu Osvaldovi, přijav od něj zase polovici závodu strojnického v Jihlavě do svého vlastnictví.

Počátkem měsíce ledna 1927 odevzdal otec Jan Heimrich továrnu strojnickou v Jihlavě svému synu Česlavu Heimrichovi, odebrav se na odpočinek

Převzato doslovně z krajských novin "Zájmy venkova", které vyšly 5. 6. 1937 se zaměřením na historii soukromých závodů Heimrichových.