Hrdina ze statku

Práce, povinnost a čest,

za svobodu vlasti bojoval dvakrát.

Tentokrát padl,

zemřel však statečně, jako voják.

Přibližně na polovině cesty mezi Žďárem nad Sázavou a městem Polná leží malá vesnice Újezd. Na návsi malý rybník, ve kterém se zrcadlí bílá kaplička a za ní rozlehlý, do široka rozkročený statek. Číslo popisné 4. Zde se 29. června 1894 narodil Cyril Melichar. Statek vybudoval jeho otec František, který se do Újezda přiženil v roce 1884. Za manželku si vzal Marii, rozenou Štikarovou, se kterou měl celkem sedm dětí. Dvě však zemřely. Nejstarším zůstal František, jako prvorozený měl jednou převzít rodinný statek. Jeho mladší bratr Cyril měl předurčenou jinou cestu. Díky talentu a vrozené inteligenci se rodina rozhodla dát ho na studia do církevní školy. S další perspektivou kněžského semináře. Dnes už nikdo neví, proč na studia odešel až do vzdálené Plzně. Gymnaziální studia se mu líbila, méně už pak budoucnost v kněžské sutaně. Kolem roku 1908 se po dohodě s rodiči rozhodl zcela zásadně změnit životní perspektivu. Opouští církevní studia a po složení vyrovnávací zkoušky přechází na České státní gymnázium v Plzni. Nevíme už, jak často se vracel do svého rodiště, ale zvláště pro jeho matku to muselo být vždy těžké shledání. Studia ukončil 18. července 1915 maturitní zkouškou. Ještě před tím však 28. července 1914, několik týdnů po atentátu na následníka rakouského trůnu, vyhlásil císař František Josef mobilizaci a válečný stav proti Srbsku. Světová válka se rozhořela naplno a o Cyrilově osudu bylo rozhodnuto po druhé. Po absolvování posledního ročníku školy je povolán do služby k 81. polnímu pluku. Cyril se vrací takřka domů, protože jedna osmdesátníci měli sídlo a kasárna v Jihlavě, blízko jeho rodiště. S tímto plukem také po ukončení Jednoroční školy pro dobrovolníky a v hodnosti svobodníka rakouské armády odjíždí do Haliče na ruskou frontu. Zde je v Karpatech 13. 3. 1917 zajat. Není jasné, zda šlo o bojovou akci, ale vzhledem k tomu, že už za měsíc, 10. 4. 1017 vstupuje Cyril v Kyjevě do československých legií, jednalo se pravdě podobně o dobrovolný odchod do zajetí. U legií byl jako vojín zařazen nejprve k záložnímu praporu jako střelec. Absolvuje další školení a je zařazen jako četař do 1. Střeleckého pluku Mistra Jana Husa. Ve funkci velitele kulometné roty absolvuje v letech 1918 – 1919 řadu bojů se sovětskými vojsky. Zúčastní se mimo jiné, bitev u Penzy, Samary, Kazaně a Koščakova a a spolu s 5. plukem Čs. legií se probíjí Transsibiřskou magistrálou na trase Klukvenaja – Kamarča. Získává několik vyznamenání a skvělé hodnocení o jeho činnosti v legiích podává jeho nadřízený, velitel 1. pluku plukovník Karel Kutlvašr. Ten, který pak v hodnosti generála velel v roce 1945 pražskému květnovému povstání.

V přístavu Vladivostok se Cyril naloďuje, spolu s dalšími šesti tisíci spolubojovníky na loď Amerika, aby se s tímto, vůbec největším transportem, vydal kolem Indie a Suezským průplavem domů. Po přistání v Terstu už zbývává jenom několik dnů, aby 13. června 1920 mohl nadporučík Cyril Melichar vystoupit z vlaku na území své vlasti, Československé republiky, za kterou tři roky bojoval. Po krátké dovolené a návštěvě rodičů v rodné vesnici, však vyslyší výzvu mladého státu a vrací se do stálé vojenské služby. Tentokrát už v legitimní Československé armádě. 4. srpna 1920 je zařazen jako pobočník velitele 8. hraničářského pluku. Tento pluk měl za úkol bránit státní hranici na úseku Bohumín – Hlučín. Jednalo se v té době o stále neklidnou oblast vzájemně nedořešených česko – polských územních nároků. Krátce po svém zařazení je však Cyril Melichar odvelen do desetiměsíčního kurzu, kde se přeškoluje do pozice kapitána dělostřelectva. V roce 1921 je v této nové hodnosti jmenován velitelem baterie. Získává také novou specializaci v rámci útvaru O.P.L. Jednalo se o Ochranu proti letadlům, dnešní Protiletecké ochraně. Význam letectva totiž během první světové války značně stoupl a tak se v celé Evropě začala hledat vhodná technická a zbrojní opatření. Československá republika se svým protáhlým, hadovitým územím představovala od počátku potenciálně letecky snadný cíl. Škodovy závody v Plzni, které v Rakousko – Uhersku představovaly jednu z největších zbrojovek, měly ve skladech několik desítek dělostřeleckých systému, původně určených k obraně císařského loďstva. Bohužel v prvních letech po skončení války, žila mladá republika v mírové iluzi a armáda stála mimo ekonomické zájmy. Teprve s postupným nástupem fašizmu si politické špičky uvědomily svůj dluh, ale i tak vsadili podle francouzského vzoru především na budování pohraničních opevnění. Letectvo a také obrana proti němu stále nezaujímala místo, které by pro ni mělo být určeno. Bylo tedy úkolem specialistů a odborníků budovat protileteckou obranu i s tím málem co bylo v počátku k dispozici. Dělostřelecký pluk 151 patřil k elitním jednotkám československého dělostřelectva. Stál u počátku organizace protiletadlové obrany a teprve na jeho základech vznikaly další jednotky obrany proti letadlům. Pluk 151, ke kterému byl Melichar v roce 1927 převelen, zkoušel nové zbraně, vytvářel a v praxi ověřoval metodiku protiletadlové obrany. Byl také spojen se školou O.P.L, která zajišťovala výcvik specialistů protiletadlového dělostřelectva. Především však plnil nejdůležitější a nejprestižnější úkol ze všech jednotek našeho dělostřelectva, bránit hlavní město. Velitelem pluku byl znamenitý odborník, plukovník Karel Hašek. Jeho zástupcem pro výcvik se Melichar, už v hodnosti majora, stává v roce 1930. V té době také působí jako řádný učitel ve škole O.P.L. Jedním z jeho úkolů bylo zaškolování obsluhy na nové zaměřovací systémy. Ty značně zvýšily rychlost a účinnost palby. Aby bylo možné prověřit celou palební sílu nových plzeňských zbraní, byla na základě smlouvy s Jugoslávským královstvím využívána námořní zkušební střelnice v Boce Kotorské. Za úspěšné naplnění cílů cvičení dostal Melichar ocenění ministra obrany. Při jedné z cest do hlavního města Bělehradu se setkal s mladou sympatickou ženou Pavlou Popovičovou. Sňatek uzavřeli 21. Února 1933 v Praze, kde se jim také narodily dvě děti. Starší chlapec Milan a holčička Marie. Je zajímavé, že je vztah s manželčinou vlastí provázel po celou dobu i v Praze. Bydleli totiž od počátku na Ulici jugoslávského krále Alexandra, po válce přejmenované na Titovu a později znovu, tentokrát na Ulici jugoslávských partyzánů.

V roce 1933 je Melichar povýšen na podplukovníka a stává se mimořádným profesorem a velitelem protiletadlové školy. To už se v sousedním Německu dostává k moci Adolf Hitler, který mohutně vyzbrojuje letectvo. To také v rámci legie Condor důkladně prověřil ve španělské občanské válce. Protiletadlová obrana a její dělostřelectvo se dočkalo zvýšení své prestiže, ale vzhledem k délce hranic a krátké doletové vzdálenost potenciálního nepřítele do hlavních center republiky od ní musela být vyžadována vysoká odbornost, operativnost a spolehlivost. V roce 1937 dochází k reorganizaci tohoto sektoru obrany. Jsou navýšeny stavy techniky a budovány nové protiletadlové baterie. Brigádní generál Hašek je jmenován generálním inspektorem Protiletadlové obrany a přivádí na Ministerstvo obrany do funkce přednosty Skupiny podzemních prostředků proti letadlům podplukovníka Cyrila Melichara. Tím začíná poslední kapitola jejich vzájemné spolupráce. Za hranicemi se neodbytně ozývavá nacistické Německo, které po anšlusu Rakouska získává další nástupní prostor pro útok na republiku. Situace se dramatizuje. V rámci mobilizace nařízené prezidentem Benešem organizuje Melichar protiletadlovou obranu velkých měst a průmyslových center. Všechnu snahu a víru v možnou záchranu však ničí podpis Mnichovské dohody. Beneš abdikuje a odchází do exilu. Úřednická vláda není schopna situaci řešit a v té situaci se není co divit, že i příslušníci armády propadají depresi a bezmoci. Ne však všichni. V tomto období všeobecného zmaru se organizuje hnutí, které myslí na budoucnost. Na budoucnost v nové svobodné republice. Jednou z jejich skupin je Obrana národa, vedená podplukovníkem Josefem Balabánem a podplukovníkem Josefem Mašínem. Oba jsou kolegové Cyrila Melichara. Ten také přijímá jejich výzvu a od prvních okamžiků, po okupaci 15. března 1939, se zapojuje do odbojovém činnosti. Společně s Balabánem budují tajné úkryty zbraní, zajišťují a odesílají zprávy o pohybech okupantu a Melichar na sebe bere další obtížný úkol. Vybudovat v Praze ilegální vojenskou jednotku, která by byla schopna v případě povstání obsadit důležité budovy v Praze a to včetně Ministerstva obrany a jeho štábu. S naší znalostí historie víme jak složité, nebezpečné a idealistické toto snažení bylo. Vedení armády bylo totiž okamžitě po záboru republiky rozpuštěno, zůstala jenom část takzvaného vládního vojska. Melichar, který získal místo jako přednosta v Pražských elektrických podnicích, přesto neváhal plnit rozkaz a organizoval a oslovoval další možné odbojáře. Dnes už se nedovíme, kudy prosákly první informace k německému gestapu. Bohužel to netrvalo dlouho. 30. března 1940 je Melichar spolu s dalšími členy své skupiny zatčen. Je vězněn a vyslýchán nejprve v pověstné věznici v Pečkově paláci v Praze, po půlroce je převezen do Drážďan, znovu vrácen k dalším výslechům do Prahy, aby byl v době heydrichiády, v roce 1942 odvezen do neblaze proslulé věznice Plotzensee v Berlíně. Zde byl proti němu zahájen soudní proces a 5. prosince 1942 vynesen rozsudek. Podplukovník Cyril Melichar byl za organizování ozbrojeného odboje a vlastizrady německé říše odsouzen k trestu smrti.

Jeho žena Pavla žila po celou dobu jeho věznění s dětmi u švagra Františka v Újezdě. Během těch dlouhých třech let žalářování ho mohla navštívit jenom několikrát při jeho věznění v Praze a v Drážďanech. Zvláště návštěvy v Pečkárně, kdy viděla Cyrila zbitého a zmučeného na ni hluboce zapůsobily. Poté už se s ním nikdy nesetkala. Dopisy s její opakovanou žádostí o milost nebyly vyslyšeny. Takřka půl roku ještě žila rodina v naději. Tu však ukončil dopis od německé právní kanceláře, že jejich manžel a otec Cyril Melichar byl 4. května 1943 popraven. Byl sťat gilotinou a jeho ostatky pohřbeny ve společném hrobě. V místech kde odpočívají srdce více než šesti stovek dalších odsouzených a popravených českých vlastenců.

Po osvobození vlasti byl v roce 1945 Cyril Melichar z rozhodnutí prezidenta republiky povýšen "In memoriam" na plukovníka a vyznamenán Čs. Válečným křížem. Rodina a společnost se s ním rozloučili při třetím výročí jeho hrdinské smrti dne 4. května 1946 zádušní mší v Praze. Syn Milan vystudoval lékařskou fakultu a stal se předním zdravotním odborníkem. Dcera Marie se vdala a po převratu odjela se synem do Berlina, odkud přivezli hlínu ze společného pohřebiště popravených odbojářů, aby ji symbolicky pohřbili na hřbitově v Dobřichovicích. Manželka Pavla přežila svého manžela o celé půl století. Zemřela 2. listopadu 1994.

Stanislav Růžička, ve spolupráci s Bc. Annou Schallnerovou srpen 2023

Zdroje: Armádní archiv Praha Ruzyně - složka Cyril Melichar, rodinný archiv, archiv věznice Berlín – Plotzensse, Internet.

Popis fotografií:

· Cyril Melichar se sestrou Marií před odchodem na frontu

· Cyril Melichar v hodnosti kapitána dělostřelectva

· Při návštěvě rodné vesnice – rodinné setkání r. 1932

· Oznámení o konání zádušní mše 4. 5. 1946

· Pplk. Cyril Melichar se členy štábu brigádního generála Josefa Janečka

· Svatební fotografie

· Protiletadlové dělo vz. 22, ráže 8,35 cm tvořilo v r. 1937 jádro čs. obrany

· Pamětní tablo 151 dělostřeleckého protiletadlového pluku

• Doklad o vstupu C. Melichara do Čs. Legií
• Rozsudek lidového soudu v Berlíně k trestu smrti