Jak nám muziky vyhrávaly

11.10.2021


Jako vzpomínku připojuji tuto naši rodinnou muzikantskou kapitolu.                                                                                        Můj dědeček pan Josef Růžička se narodil 15. března roku 1892 v Bohdalově, v čísle popisném 55. Nevím kde a u koho se učil hrát na různé hudební nástroje. Jedno je však jisté, že byl zakladatelem našeho muzikantského rodu. V roce 1915 narukoval do rakouské armády a podle vyprávění se dostal do vojenské plukovní hudby, se kterou odjel na italskou frontu. Jako vojín musel občas pomáhat při sbírání raněných a tam byl při nějakém přechodu sám raněn do nohy. Po návratu z války se usadil na rodné chalupě a začal pracovat jako strojník v továrně Osvalda Heimricha. Svoji muzikantkou zkušenost zúročil jako dlouholetý varhaník v místním kostele sv. Vavřince a kapelník známe Bohdalovské muziky. Ta vyhrávala na všech meziválečných slavnostech a bálech a dokonce i v období okupace a protektorátu, kdy byly veškeré taneční akce zakázané.  Tehdy pořádala místní mládež výlety ke Stříbrné studánce  do Hoškova kouta u rybníka Belfrýd.  Tam muzika, v malém obsazení, hrála k zakázanému tanci. Dědeček po osvobození odešel s celou rodinou z malé chalupy osidlovat pohraničí a v obci Mírov v roce 1950 zemřel.

Tatínek se narodil 6. května roku 1922 na stejné adrese. Vyučil se tesařem a v roce 1942 byl totálně nasazen na práci v Německé říši. Tam onemocněl těžkým zápalem pohrudnice, vrátil se domů na vyléčení a díky MUDr. Stogerovi, bohdalovskému lékaři, se do říše už nemusel vrátit. Jako syn kapelníka pochytil lásku k hudbě. Od mala hrál v rodinné kapele a tak po návratu z pohraničí obnovil v roce 1952 původní dědovu kapelu. Ta působila pod značkou OB - Osvětová beseda. Jenomže hrála pravidelně také při církevních akcích a poutích a tak ji soudruzi v roce 1957 zrušili. Kapelník Růžička dostal dokonce z kulturního odboru ONV vážnou výstrahu. Při Božím těle však hráli příští rok zase. Po roce 1960 se situace uklidnila a tak mohla kapela začít hrát znovu oficiálně. Tak jak se měnila doba a hudební vkus, objevovaly se další hudební formace. Známý a populární byl například konkurenční soubor Start Bohdalov, který řídil Jan Lán. Tatínek vedl nás, své tři děti od mala k muzice. Od šesti let to byly housle, které u mne vydržely po celý život. Nejprve mě učil doma táta a po pár letech jsem začal dojíždět do Lidové hudební školy ve Žďáře. Tak tomu bylo i u mých sourozenců. Protože muzikantů v Bohdalově ubývalo, nebo hráli jinde, museli jsme s bratrem velmi brzy nastoupit na výpomoc do tátovy kapely. Od svých 15 ti let jsem hrál doprovod na Es trumpetu, společně se strejčkem Králičkovým ( Mokrým ), při slavnostech Božího těla a při poutích v okolních vesnicích. Později na mě zbyl saxofon, zatím co na bratra trumpeta.

Při odvodech na vojnu jsem se hlásil k vojenské hudbě, ale než jsem stačil složit zkoušky, dostal jsem povolávací rozkaz. Brat Oldřich,  lepší muzikant než já, měl větší štěstí. Sloužil u posádkové hudby v Klatovech a stal se skvělým kapelníkem a sbormistrem. Po vojně založil výbornou a velmi populární skupinu Proudy. Hráli v ní samí dobří muzikanti a pod bratrovým vedením patřily Proudy mezi opravdovou regionální špičku. Po rozchodu Proudů založil bratr novou muziku, ale zcela jiného charakteru. Venkovská kapela hrála a hraje dodnes populární lidové a dechové skladby a o zájem posluchačů nemá nouzi.

Tatínkovi mezi tím přibývaly roky, a protože my jsme odešli z domu a hráli samostatně někde úplně jinde, začal se věnovat výchově nových muzikantů. Založil Bohdalověnku, složenou z dětských hudebníků. Táta je nejenom řídil jako kapelník, ale každého z nich jednotlivě učil na konkrétní potřebný nástroj. Občas mu pomáhal někdo z bývalých starších muzikantů, ale většinou sám zaskakoval tam, kde bylo potřeba. Nejraději ze všeho, ale hrál na harmoniku. K tomu nikoho dalšího nepotřeboval. Zemřel 12. února 2005.