Pan spisovatel

16.05.2020


Ukázka z povídky " První místo ". Antonín Promberger ji zařadil do druhého svazku svých Zápisků starého učitele. Poetický popis našeho kraje je dokladem o kvalitách našeho pana spisovatele.


Vracel jsem se z Kamenice, od Jihlavy, odkud mě odvážel otec, abych další týden nastoupil na svoji první učitelskou štaci. Seděli jsme na kozlíku mlčky vedle sebe a každý z nás se ve svém nitru zaobíral vlastními myšlenkami. Koně, bujně natřásající hřívami, neúnavně odhánějíce ohony dotěrný hmyz a hrdě se nadnášejíce, jako by země se nechtěli ani dotknouti, vesele pospíchali k domovu, kde čekal je oves a vonné seno.

Když jsem se probral z hlubokého zadumání, byli jsme u kapličky na kopci, vypínajícím se nad Německým Rudolcem, osadou při českých hranicích. Octli jsme se na místě, odkud bych přál čtenáři pohlédnouti na celou krajinu, která se tu rozkládá před zraky pozorovatele se všemi svými krásami. Neuvěří a nedovede si představiti, malebný obraz této časti Českomoravské vrchoviny. Řekl bych raději, náhorní roviny. Kdo ji neviděl za jasného jarního nebo letního dne z vrchu od uvedené kapličky, vskutku nepochopí.

Jako hlavni tepna celého toho kraje prochází jej rovnoběžně s českou hranici silnice, která spojuje takřka v jedné přímce ležící osady Německy Rudolec, městečko Bohdalov, městečko Nové Veselí, Budeč a Město Žďár. Když pak rozdvojí se, vysílá jedno rameno poněkud vlevo do Čech ke Stržanovu, Vojnovu Městci a dále, kdežto druhé napravo k Mělkovicím a pak až k Novému Městu. V celé délce od Rudolce až po Žďár několikráte velmi mírně, téměř nepatrně stoupá, pak setrvává ve stejné výši, asi na takovou vzdálenost, na jakou stoupala, než jak prve mírně se zvyšovala, pak mírně opět klesá, tak že se zdá, že spočívá na několika jen málo vyvýšených, zato ale značně prodloužených vlnách. Jako by se tu za pradávných časů povrch země mírně rozvlnil a vlny ty jako by pojednou byly ztuhly. Není tu úzkých, hlubokých údolí, ani vyšších hor, či strmějších vrchů, kromě dvou, tří, jenžto zvedají svá temena o něco výše nad ostatní kraj. A to na samé hranici, jakoby to byly mezníky či samotné hraniční sloupy. Co však nejvíce dodává krásy celé krajině, jest způsob, jímž rozloženy jsou četné pásy lesů, lučiny a pole, jakož i velmi četné a rozsáhlé rybníky, v nich jako v ohromných zrcadlech odráží se svěží zeleň blízkých a jasná modř vzdálenějších lesů, odrážejí se v nich městečka, jejich kostely se štíhlými věžemi, jejich obrazy pak obklopeny jsou blankytem, zrcadlícím se rovněž v klidné hladině vodní.

To vše, jež umělkyně příroda podle svého nejlepšího vkusu uspořádala, najednou jako na obraze objeví se zrakům našim, vyjedeme-li či vystoupíme-li z pohraničního lesa až ocitneme se u zmíněné kapličky. Měl jsem často příležitost odtud pohlédnout na svůj rodný kraj, nikdy však nezaujal mé zraky v té míře, jako stalo se toho dne. Jako by snad po prvé oči mé byly se otevřely a po prvé uzřely jeho vnady, a s tak nevýslovným zájmem pásly se na rozestřeném přede mnou a skvostnými barvami hýřícím obraze. Ó, těch dávných událostí, těch starých pověstí a bájí i historických fakt, jež počaly rojiti se v mé duši. Probrav se z hlubokého zadumání pocítil jsem stesk a lítost, že bude mi tento milovaný kraj opustiti. Jak divno. Tolikrát odcházel jsem z domova do světa, nikdy mě však nezkrušila myšlenka na brzký odchod v té míře, jako tehdy. Nikdy nepocítil jsem tolik lásky k rodnému kraji, k této své kolébce, nikdy netoužil jsem tolik zůstati stále s ní, jako nyní, kdy blížilo se loučení. V duchu tiskl jsem se k ní a objímal ji.

Titulní list knihy Zápisky starého učitele. Vydal nakladatel K. H. Vik v Praze 1936.
Titulní list knihy Zápisky starého učitele. Vydal nakladatel K. H. Vik v Praze 1936.