Můj pan učitel

Jsou v životě lidí setkání, která proběhnou jako sluneční paprsek a nezanechají žádnou stopu. Jsou i jiná setkání, která si pamatujeme celý život. Tak já vzpomínám na svého pana učitele Putnu

Do první třídy obecné školy jsem začala chodit ve válce, bylo to roku 1940. První paní učitelka se jmenovala Hanušová a pocházela z Nového Veselí, ale neučila nás dlouho. Paní učitelka ukončila svůj mladý život dobrovolně. Lidé říkali, že se zastřelila z nešťastné lásky. Škoda. Mám ji jen na společné fotografii z první třídy. Po jejím tragickém odchodu přišli na školu v Bohdalově dva učitelé. Pan učitel Smažil a pan učitel Putna. Byli jako NEBE A DUDY. Ten první učil ve vyšších třídách. Žáci si na něj stěžovali, že jim nadává: "Vy máte místo mozku v hlavě kobylince!" Za každou špatnou odpověď dostali rákoskou přes ruce. To náš pan učitel Putna byl "čistokrevný dobrák". Moc jsem ho milovala. Každé jeho slovo bylo pro mne zákonem. Říkal třeba: "Ráno vstanete, otevřete okno, umyjete se do půl těla studenou vodou, aby se vám rozproudila krev, abyste byli zdraví a otužilí. Vzpomínám si, jak k nám jednou ráno v zimě přišla sousedka, a viděla mě, jak nesu od pumpy tu ledovou vodu a myju se do půl těla. Vzpíná ruce a říká naší mamince: "Dyť to vaše dítě dostane z toho zápal plic! Naši kluci Manek s Vraťou si ráno namočí dva prsty ve vodě, protřou si voči a jdou do školy!?"

Maminka se jen usměje: " Nic nedostane, protože naše Liduška to dělá z lásky k panu učiteli!" Jednou se maminka rozlítila na mého bráchu, který byl o 10 let starší než já a řekla mu, že je hloupej jak putna. Já jsem to obrečela, že tak škaredě mluví o panu učiteli a že to řeknu ve škole. Škoda, že nemám žádnou fotku s panem učitelem. Pamatuji si, že nebyl žádný krasavec. Byl hodně vysoký a hubený. Nosil takové velké boty. Tenkrát nebyly asfaltové silnice. Jen prašné cesty. Pan učitel zanechával v tom prachu takové veliké stopy. Já jsem v těch jeho stopách chodila bosá a byla jsem šťastná.

Jak se na jaře trochu oteplila zem, už jsme chodili bosí i do školy. Byla bída. V botech se chodilo jen do kostela. Pan učitel s námi nacvičoval i besídku. V druhou květnovou neděli byl Den matek. Představení se konalo v té největší třídě školy. V neděli odpoledne přišly nejen maminky, ale i tetičky a babičky taky. Té zábavy ve válce moc nebylo. Nesměly se konat taneční zábavy ani plesy. Vůbec nic! Dostala jsem za úkol na besídce přednést báseň Ulekaná Nána. Znáte to:

Spadla moucha do komína, to vám byla rána, v kamnech právě zatápěla ulekaná Nána. Jak tu ránu uslyšela, Kšikla : (neuměla jsem ještě vyslovit Ř!) Už je se mnou Ámen! A v to právě muška leze z kamen.

Uměla jsem to jako otčenáš. Ale co se nestalo!? V každé třídě byl před tabulí dřevěný stupínek, vysoký asi 20 cm, a tam se přednášelo. Už je řada na mně. Bylo to moje první veřejné vystoupení. A před panem učitelem! Mám velkou trému. O ten nešťastný stupínek jsem zakopla a rozplácla se jsem se na zemi jako žába. Celou báseň jsem rázem zapomněla. V tu chvíli nevím, ani jak se jmenuju! A pan učitel sedí vedle maminky v první lavici. Napovídá pan učitel, pan řídící i pan farář. Konečně se vzpamatuji a báseň statečně odříkám. Mám ten největší úspěch a potlesk, protože jsem ty lidi opravdu pobavila.

Ze vzpomínek paní Ludmily Sochorovo, rozené Augustínové