Pan muzikant
V matrice nově narozených farního úřadu v Novém Veselí je 7. května 1795 zapsáno narození Jana, syna Jakuba Růžičky z Matějova a jeho manželky Josefy, rozené Kalábové z Nového Veselí. Jan si v dospělém věku bere za manželku Marii Mičkovou a stěhuje se do Pokojova. Dalším ověřeným datem se stává 18. březen 1841 kdy se v Pokojově č.p. 4. narodil manželům Růžičkovým syn Josef. Před Josefem se na statku narodila o rok dříve dcera Anna. Ta si bere za manžela Jana Chlubnu z Pokojova. Spolu s ním pak zůstává na hospodářství. Ve sčítacím archu z roku 1869 s nimi žije stále také otec Jan Růžička, uváděný jako výměnkář. Není známo proč Josef nedostal rodný dům, nicméně víme, že se v roce 1870 žení do Nového Veselí. Za manželku si bere Františku rozenou Veselskou. Její otec i matka se živili poctivým řemeslem punčochářským. Nové Veselí bylo touto výrobou vyhlášené. Z generaci na generaci se předávaly pracovní postupy. Důležité bylo i umění barvení ovčí příze, ze které se pak punčochy, ponožky a rukavice pletly. S příchodem mechanických pletacích strojků se práce zrychlila, jenomže technický pokrok se nezastavil. Strojní pletení bylo převedeno do větších továren, které domácí výrobu do konce 19. století zcela zlikvidovaly.
V roce 1872 se mladým manželům ve Veselí narodila první dcera Hedvika, provdaná Nedělková. O dva roky později pak přichází na svět Anna, provdaná Večeřová. A v dalším roce Aloisie. Ta odešla sloužit do Vídně kde také zemřela. Mezi tím však postihuje sousední městečko Bohdalov tragický požár. Spolu s většinou městečka vzal za své i malý domek číslo 55. Ještě v roce 1869 zde žil jako nájemce František Kment. S manželkou a dvěma dětmi obýval jednu větší místnost, zatímco ve druhé bydlili další podnájemníci. Dnes už netušíme, kam odešli předchozí nájemníci, ani přesně nevíme jaké okolnosti přivedly Josefa s manželkou a dvěma dětmi do vyhořelého domku. Nicméně je v matrice zapsáno, že se v Bohdalově 1. ledna 1877, v domku číslo 55 narodila další dcera Cecílie Růžičková, později provdaná Karásková. Příchod Růžičků do Bohdalova vysvětluje její vzpomínka, že Josef pracoval jako strojník u Heimrichů. Jan Heimrich a posléze jeho syn Osvald totiž v té době začali rozšiřovat svoji bohdalovskou továrnu a potřeboval šikovné a zručné dělníky. Firma se postupně měnila na velký závod s parním mlýnem a pilou, továrnou na škrob a také na sirup a hroznový cukr, továrnou na výrobu parních a hospodářských strojů a k tomu náležející hospodářství. Bylo zapotřebí každé šikovné ruky, a tak můžeme předpokládat, že si Josef odkoupil vyhořelý domek a po jeho opravě v něm s rodinou začal nový život. Po narození Cecilie však maminka Františka začala churavět. Nevíme, co bylo příčinou nemoci, ale o rok později, v roce 1878 umírá. Josef potřeboval k malým dětem zajistit opatrování, a tak se žení podruhé.
V sobotu 20. ledna 1880 si bere za manželku Rosalii Bečkovou z Chroustova. Ženich byl stár 38 roku, zatímco nevěstě bylo teprve 21. Věkový rozdíl celých 17 roků. Rozina pocházela ze sedláckého gruntu a její otec František Bečka se po oddělení Chroustova od Bohdalova stal tamním starostou. Na svět z tohoto svazku přicházejí postupně další tři dcery. V roce 1881 Marie provdaná Kršková, 1884 Anděla provdaná Hedejová a 1886 Františka, provdaná za Cyrila Králíčka. A to jsou ještě zapsány další dvě děti, které zemřely hned po narození. Po sedmi dcerách a šesti letech přichází znovu radostná událost. 15. března 1892 se konečně narodil vytoužený syn. Byl pokřtěn po otci Josef. Otec už byl ve věku 51 roků, a tak se s patřičnou rozvahou rozhodl podporovat synův hudební talent. V Bohdalově v těch letech působil pan nadučitel Václav Osvald. Vedle běžných předmětů také vyučoval hraní na hudební nástroje. Nevíme, jak malý Josífek začínal. Nejspíš dostal do ruky tradiční housle. Šlo mu to dobře, a tak si vedle houslí a trumpety přibral ještě hru na varhany v kostele. Nejdříve šlapal měchy, teprve pak mohl začít cvičit a hrát. Pan učitel si ho určitě velmi pochvaloval, ale na vlastní službu za klávesami si musel ještě řadu roků počkat.
K jeho dalšímu osudu se váže moje vlastní vzpomínka. V dětství putovala mezi našimi rodinami stará zažloutlá, pomalu blednoucí fotografie. Byla na něm větší skupina mužů v rakouských vojenských uniformách. Místo zbraní však měli tito pánové v rukou hudební instrumenty. Mezi nimi měl být také můj dědeček Josef. Ostatně, jak jinak by se taková fotografie u nás vůbec mohla objevit. K objasnění dalších událostí nám pomohou širší souvislosti. Na konci 19. století byly země Rakouska Uherska vojensky rozděleny na řadu drobnějších územních celků, krajů či okresů. Z nich byly doplňovány podle potřeby stavy vojáků v jednotlivých příslušných plucích či regimentech. V Brně byl už od dob tureckých a napoleonských válek umístěn, proslulý 8. moravský pěší regiment. V letech před začátkem 1. světové války v něm sloužilo více než dva tisíce pěšáků a odpovídající počet důstojníků. Ke každému takto velkému pluku či regimentu přináležela plukovní hudba. Vedl ji kapelník v hodnosti šikovatele, třetinu muzikantů představovali délesloužící z povolání, zbytek byl obsazován občanskými povolanci. Celkem okolo 40 mužů. Na to, že v celé monarchii bylo takových hudeb několik desítek, nebyl až tak velký problém s jejich doplňováním. Vždyť právě na přelomu století platilo úsloví "Co Čech, to muzikant". Opravdu, na každé vsi se vždy našlo několik dobrých hudebníků ve vojenském věku. A pro ně byla služba u muziky samozřejmě vždy lepší než cvičení s marškumpačkou. Ještě jedno pravidlo Rakouské vojenské muziky měly. Hrálo se v nich pouze na žesťové nástroje. Žádné klarinety, hoboje či jiné dřevěné nástroje. Pouze trumpety, trombony a další. A to byla pro mladého Pepíka Růžičku výhra. Narukoval pravděpodobně v roce 1911 do Brna a zdá se, že ve službě s trumpetou neměl žádné potíže. Domů se vrátil jen na pár měsíců, aby byl po Sarajevském atentátu znovu povolán mobilizačním rozkazem císaře Františka Josefa. Ještě před tím se, ale stačil potkat s Vincencem Veselým. Ten se do Bohdalova přiženil a zřejmě na jeho svatbu, či pozdější návštěvu přijela jeho sestra Alžběta Veselá. Narodila se 25. prosince 1892 v Žerůtkách na Blanensku. Byli s Josefem stejně staří a zřejmě si rychle padli do oka. Než se, ale stačili vzít, musel ženich znovu narukovat. Sloužil dál u muziky. Vedle vyhrávání břeskných pochodů, které vyprovázely vojenské jednotky na frontu, to byly čím dál častěji také pohřební skladby neboli funébrmarše a vedle hudebních nástrojů také cvičení s nosítkami, určenými pro odnos raněných z bojů ve frontové linii. To byla další služba muzikantských odvedenců, kdy by se dostali do skutečného válečného ohně. Nevíme, co tomu předcházelo, ale Josef je ve své druhé funkci lapiducha v závěrečných válečných měsících také odvelen na frontu. Ještě před tím, se 2. června 1918 nechává oddat s Alžbětou přímo v kapli na Zemském vojenském velitelství v Brně. Netušíme, kolikrát se během válečných roků mohli vůbec vidět. Ale k náhlým sňatkům před odchodem na frontu se přistupovalo Josef je nakonec při službě na frontě raněn do nohy. Odjíždí do lazaretu, ale na frontu se už nevrací. Dosud největší válka v dějinách skončila. Z Bohdalova do ní narukovalo 188 mužů a 23 z nich na frontách padlo
Z chaloupky číslo 55 se ještě před válkou vyvdaly všechny Josefovy sestry, a tak se mohl se svou mladou ženou, nastěhovat zpátky k rodičům. Horní světnice, do které vedlo z průjezdu několik schodů od teď patřila mladé rodině. Bohužel, ale dodnes nevím, kdy vlastně zemřel pradědeček. V matrice záznamy z této doby chybí. Podle všeho by mu v té době muselo být 77 roků. Prababička byla o spoustu roků mladší, a tak ještě řadu let dožívala s mladými. Snacha Alžběta přišla na Vysočinu z lepšího kraje. Její rodná vesnička Žerůtky byla v té době součástí většího městečka Lysic s výstavným panským zámkem. O její další rodině víme jenom to, že do ní patřili bratří Alois a Rudolf a také spřízněnost s rodem Vincence Veselého v Bohdalově. S tchýní, která obývala menší dolní světničku si podle všeho nepadly příliš do noty. Stará paní, která vychovala sedm dcer chtěla zřejmě vládnout i té osmé. Podle fotografie to byla ještě v pozdním věku stále statná osoba, a tak od ní muselo drobné děvče z Moravy snést často i nějakou tu ránu. Nevíme, co na to říkal její muž. Nicméně manželství bylo pravidelně naplňováno, a tak se v rozmezí deseti roků narodily čtyři děti. Mezi nimi můj táta, strýčkové a teta.
K malému hospodářství patřilo také několik mír polí a kousek louky. To všechno se vešlo tak akorát do jednoho necelého hektaru. Vzhledem k tomu, že největší sedláci v obci měli těch hektarů kolem padesáti, počítal se dědeček spíše mezi domkáře či chalupníky. V malém domku se však našlo místo nejenom pro rozrůstající se rodinu, ale i pro pár krav. Ty dávaly mléko a sloužily v potahu při obdělávání polí. V chlívku byl čuník a v jeho sousedství vždy jedna, někdy i dvě kozičky. Úzký dvorek sloužil z jedné třetiny jako hnojiště, včetně dřevěné kadibudky. V průjezdu pak bylo uloženo zemědělské nářadí a všechny další potřebné věci pro chod domácnosti. Práci našel dědeček Josef, stejně jako jeho otec ve firmě u Heimrichů. Vedle hospodářství a práci v dílně však naplnila jeho úděl především činnost se kterou prošel celou světovou válku. Pan učitel Osvald odešel z Bohdalova už v roce 1913 a nikde není psáno, že by někdo usedl na jeho místo ke kostelním varhanám. Jako by tahle úloha čekala po celou dobu na jeho nejlepšího žáka. Na Bohdalovskou faru tehdy nastoupil pan farář Antonín Hrubý, aby zde sloužil až do roku 1937. Josef se stal jeho varhaníkem a doprovázel v kostele každou nedělní Mši svatou. K tomu všemu patřila také příprava slavnostních vánočních a poutních mší, včetně řízení kostelního sboru a orchestru. Jeho základ tvořili členové Bohdalovské kapely, vedené také dědečkem, a to po dlouhou řadu roků. Dneska už si tu atmosféru vánoční Mše svaté, sloužené skutečně o půlnoci, umíme jen stěží představit.
Vraťme se však na chvíli domů. Štědrý večer tady probíhal tradičně v rodinném kruhu. Na stole bylo, co dům dal. Na sváteční ubrus dala maminka pár kousků lepšího nádobí a na něj nalila každému čočkovou polévku. Kolik zrnek čočky, tolik měl každý příští rok vydělat peněz. V lepších rodinách měli dále smaženou rybu, v chaloupce jenom hrachovou kaši. Po večeři se rozbalovaly skromné dárky a protože jsme byli v domácnosti muzikanta, tak se také určitě zpívali koledy. Tatínek pak dostal hrnek černého kafe a děti kousek cukroví nebo buchtu. Při společném povídání večer uběhl a tatínek, vlastně můj dědeček se oblékl na Půlnoční Mši svatou. Musel odejít dost brzy. Aby dohlédl na všechny muzikanty, zkontroloval noty na pultech, rozezpíval sbor a vůbec se připravil na tu chvíli, kdy se od oltáře ozve trojí cinknutí a pan farář s řadou ministrantu vyjde ze sakristie. Kostel byl zaplněný do posledního místečka. Podle záznamů se do něho mohlo vejít šest nebo sedm set návštěvníků. Zkrátka na Půlnoční nemohla v kostele chybět z Bohdalova ani noha. A nad tím vším seděl u varhan můj dědeček. A když na konci zanotoval Narodil se Kristus Pán, tak se ta melodie znásobená stovkami hlasů nesla z kostela daleko do polí, odrazila se od zasněžených stromů v lese a s ozvěnou se vrátila do každého statku či chaloupky.