Loupežnické divadlo

V časech dávno před pandemií jsem přišel na nápad, posbírat pověsti z Bohdalovska a dát jim literární podobu. Při jedné z nedělních procházek jsme tehdy s přáteli došli na otevřené místo na kraji lesa pod kopcem Blažkov a já jsem jim docela dramaticky a s úspěchem, přednesl upravenou pověst o tamní loupežnické hospodě. Když jsem dokázal předvést divadlo sám, jaké by to bylo s celým ochotnickým souborem? Nejdříve jsem tedy hru za několik zimních večerů napsal a pak ji také divadelníkům nabídl. Protože to, ale zatím s realizací nedopadlo, rozhodl jsem se ji uložit mezi svoje kapitoly. Třeba si někdo najde čas k jejímu přečtení a jednou možná, se třeba objeví i na prknech zdejšího divadelního sálu. Moje vize je, ale daleko odvážnější. Představte si, že by se divadelní představení odehrálo přímo v lese, na místě původní hospody na Blažkově.

Tak seďte tiše - divadlo začíná....

Loupežníci na Blažkově,                                            aneb jak to všechno mohlo být...

Poutníci přicházejí k místu bývalé hospody. Usedají do trávy a čekají. Po cestě přijíždí koňský povoz a na něm potulní herci. Někdo hraje na harmoniku. Pár lidí jde pěšky za vozem. Kočí práská bičem. Vozy zastavují na palouku. Z prvního vozu seskakuje principál - vypravěč a za ním ostatní.

V: Tak tady je to místo. Tady jsme pro dnešek doma. Malá pěkná náves jako stvořená pro naše představení. I pár diváků už tady máme.

Jak ale povídám. Národní divadlo to zrovna není, no však my taky nejsme žádní národní umělci, ale nad naše představení, žádné jiné není. Tak panstvo dolů z vozů, neflákat se, všichni do práce. Máme diváky a tak je přece nenecháme čekat. A ty s tou harmonikou, nenech se prosit a něco zahrej. Ať nám to jde líp od ruky.

Harmonikář hraje a zpívá kramářskou písničku - text teprve vznikne....

Mezi stromy herci natahují velkou plachtu, na které je schematicky namalovaná kulisa - hospoda, průchozí dveře a okno. Před hospodou křoví a hájek břízek. Směrovka Bohdalov - Jihlava.

Vypravěč - principál komanduje herce po celou dobu, co zní písnička. Pak zažene herce stranou a nechá taky odejet vozy, tak aby je nebylo vidět.

V: Velectěné panstvo, dámy a pánové, sousedky a sousedi, z blízka i zdáli, i také vy, milé děti. Dnes bude svědky strašné podívané, při které vám bude tuhnout krev v žilách a vlasy na hlavě vstávat hrůzou.

Tady, na tomto kopci stávala před dávnými lety malá vesnice. Jmenovala se Blažkov. Jenom pár domů, kaplička na návsi a tak trochu stranou hospoda.

Zkrátka vesnička jako za groš kudla, ale hospodu, tu měli vyhlášenou. Místní, se vždycky v neděli vypravili do Bohdalova do kostela, a když se vraceli, tak chlapi hned museli do šenku. Na jedno, dvě piva před obědem, viržinko a mariáš. Úplně stejně jako dneska.

V té době patřila vesnička Blažkov pánům Chroustenským z Malovar. Ti měli sídlo na bohdalovské tvrzi a svoje poddané moc netrápili. Stačilo, když všichni zaplatili poctivě daně a měli klid. Byl to takový klid, že si bohdalovští páni ani nevšimli, že už kolikátou neděli žádného blažkováka v kostele neviděli. Až jim to přece jenom začalo být divné a poslali pacholka Václava, ať se podívá, co že se na kopci děje.

Václav - vybíhá z houští a křičí :

Lidičky, kde jste kdo, taková hrůza...Na Blažkově nezůstal ani živáček, je to tam samý nebožtík. Takové neštěstí. Někdo leží na návsi, někdo v posteli a nejvíc jich pomřelo přímo v hospodě. Uprostřed všech tam leží pán v pěkném oblečení, taky dočista mrtvý a v ruce drží cedulku. Na ní pak napsáno - Pozor, na mor. No doopravdy - Pozor na mor. Tak to taky na Blažkováky padlo. Umřeli i s tím poslem všichni do jednoho. Co povídám, něco takového jsem nikdy neviděl a taky mě tam už nikdo nedostane.

V:

Stejně jako Václav se polekali i ostatní. Nikdo z Bohdalova, Sirákova ani z Újezda neměl odvahu se na Blažkov vypravit. Strašného moru se báli všichni. Teprve za čas pohřbili ostatky mrtvých a udělali kolem vesnice pořádek. Když se pak k večeru vrátili, vyprávěli, jaká tam na ně padla tíseň. Jako by ti mrtví žalovali, že na ně všichni zapoměli.

A tak vesnice pustla, domky se rozpadaly a pěkné zahrady zarostly křovím a vysokými stromy.

Hospodský ( dál jen H) -podivná postava - jako vandrák - vynoří se z lesa :

Halo, je tady někdo _ Halo, halóóó..., zatracený les. Už tady bloudím celý den.

V : Copak tady křičíte osobo? A kdepak se tu berete ? Nejste náhodou vy, ten, jak se to jenom říká, ...ten podezřelej ?

H: Jakej pak podezřelej. Já prchám. Na český straně se už třicet let válčí a tak jdeme na Moravu. Tady někde přece musí být hranice. Ale zatím vidím jenom samé stromy a žádný domy. Úplně mě obchází hrůza. Jako by tu něco strašilo.

V : Ani se vám nedivím. A to ještě nevíte, co se tu před časem událo.

H: No jen povídejte a přehánějte...

V: Stávala tu vesnice, pěkná a čistá. Říkali jí Blažkov, podle tady toho kopce. Pak ale přišel mor a všichni umřeli. No a od té doby tu opravdu někdy straší. Hlavně tady, v tomhle jediném stavení, které tu zůstalo. Prý to bývala hospoda. Asi to nebyl špatný podnik. Vedla kolem cesta. A tak se tu zastavovali kupci a formani. Jo, jo, bývalo tu veselo. Ale dneska......

H : Ale, ale, neříkejte. To zní zajímavě. Já nemám zrovna kde hlavu složit. A tady je taková příležitost. Opuštěná hospoda. Zachovalá. A ještě k tomu jsem z branže.

V: A to se podívejme. Tak ty jsi hospodský ?,

H : Jak se to vezme. Za korunu koupím a za pět prodám. A někdy za zboží ani neplatím. Doba je taková, že stačí někomu pohrozit, a nebo někoho bacit. A hupky, dupky zboží už běží samo do komůrky.

Takže jestli je tohle stavení k mání, tak já to tady teda beru šéfe. ( hospodský si uvazuje zástěru a začíná hospodařit)

V: Hospodu otevřel a udělal reklamu. A taky si našel ženskou. Nikdo nevěděl, odkud se vzala. Ale moc lidí jim, do té hospody nepřišlo. Na Blažkov se všichni báli. Přitom se, ale v šenku často svítilo dlouho do noci. A hlučno tam bylo, jako by se dalo do pití parta čertů a nebo snad. chraň nás pán bůh a všichni svatí .....loupežníků.

V. si sedne na pařez a hospodský šontá po hospodě.

Přijíždí forman s koňským povozem a veze pocestného. Zastaví před hospodou.

P: Tak vám pantáto pěkně děkuju za svezení. Ušetřil jste mi z Bohdalova pěkný kus cesty.

F : No nic se nestalo, aspoň jsme si popovídali. A teď už musíme každý na svou stranu. Já k Sirákovu a pak přes Polnou k Jihlavě.

P : A to já to vezmu k Maťejovu a pak do Žďáru. Ale za chvíli bude tma a tak se podívám po noclehu. Prý tu někde bývala a možná ještě je hospoda ?

F : Stojíš přímo před ní. Ale říkají, že to je nějaká divná firma, já nevím. Mluví se prý i o loupežnících.

P : Ale nestrašte pantáto. Snad to nebude tak hrozné. U stolu a na peci se třeba najde místo. Nějakou tu zlatku jsem ve světě vydělal. Tak co bych si nedopřál. Tak s Pánem bohem a šťastnou cestu.

F.: Taky s Pánem bohem a dávej na sebe pozor. Hyjé koníčky, hyje -( Forman odjede dál po cestě.)

H : (Za stromem poslouchá rozhor a jak řekne pocestný o zlatkách - zamne si ruce radostí.)

H : Pěkne vítám panáčku, pěkně vítám, to jsou k nám, ale hosti. A odkud pak a kam? A copak jim můžu nabídnout? Moc toho nemáme. To víte, doba je zlá.....Moc hostů k nám přes týden nepřijde. Ale zrovna dneska čekám kamarády a tak tu bude veselo.

P : Ale to vůbec nevadí. Já mám společnost rád. A co ženu nebo dceru tu máš? Hospoda bez ženský to je smutná podívaná.

(Ženská hospodská vyjde ven a spráskne ruce...)

Ž : Ale, ale , kdo si tu votíra hubu o ženský plemeno, veselou společnost by jste chtěl, panáčku. No jestli u nás zůstanete na noc , tak se dočkáte. Cha, cha, cha....A co ty tu okouníš starej, máme pěkného hosta, mladého, šikovného. A možná, že to nebude ani žádný chudák. Tak hybaj kopat jámu.

H : Už zase? To je práce, pořád to samý. Za týden už po druhý. A jak velká díra to má být dneska?

Ž : Kolik pak měříte na výšku mladý pane? Nebo si vás mám přeměřit sama?

P : A to já se od vás nechám rád přeměřit panímámo, Ale míru mám dobrou, vojenskou. Sto sedmdesát pět centimetrů i s čepicí.

Ž : Slyšíš starej. Normální míra. Když se tam nevejde, tak ho tam šoupnem bez čepice. Ale co to plácám, mladý pane. Hej Ančí, slyšíš ? Ty jseš snad hluchá. Koukej přinést tady mladýmu pánovi džbánek piva. Anče je u nás nová, je tu teprve od včerejška tak ji musím zatím pořád rychtovat. Nevím, proč u nás ty mladý holky nevydrží. Zase tolik se tady nenadřou.

( Anče staví před pocestného džbánek, zatímco vedle kope hospodský jámu.)

P : napije se piva a otře pěnu....

Copak o to, pivo tu mají dobré a vy Anče jste k světu. A paní hospodská taky nejde pro slovo daleko. Vypadá, že by si i dala říct. Nakonec proč né. Když ten její starej tady pořád kope, tak to musí bej pořádně po tom kopání udřenej. Nevíte Ančí, co von to v tý zemi hledá ?

A: Voni nejsou vodsať, že né mladý pane. Jinak by jste musel vědět, že tady bejvala dřív vesnice. Zůstala z ní jenom tahle hospoda. Přespávali v ní formani a taky vzácné panstvo. Když jelo kolem, tak prý tu občas zůstávalo na noc.

P: No a jak to bylo dál ?

A: Jednou prý tu zastavil navečer vůz a z něj vystoupil pěkně oblečený pán. A povídá hostinskému. Že je mu zima a nějak zle a že tady přespí. A že má na voze zamčenou truhlu tak ať mu ji donesou do světnice, že v ní má nějaký vzácnosti. Ani nechtěl nic jíst. Jenom prý měl velkou žízeň.

Hospodský byl filuta, zrovna jako náš pantáta a tak jak viděl, že tomu pánovi už svíčka dohořívá, tak prý tu truhlu pánovi sebral a venku někam zakopal. Jenomže ta nemoc byla až tak moc zlá, že nakonec v týhle vesnici umřeli do jednoho všichni.

P: Haloó, pane hospodský, tak vy na tuhle povídačku o pokladu věříte ? Že si nedáte pokoj a kopete i v pravé poledne?

H : Já neříkám, ani tak, ani tak. Jak komu dneska ustelu, tak si taky lehne. Anče plácá nesmysly, místo aby si hleděla práce.

Ale támhle, koukám už jdou moji kamarádi. A zdá se, že do práce jdou zvesela.

A: A to bude pěkná společnost. Ti asi budou mít taky žízeň. To já musím honem do šenku.

......po cestě přicházejí tři chlapi - loupežníci.

P : Tak to jsou ti vaši kolegové pantáto? Pánové jsou taky hostinští? Tedy z branže? To tady máte asi nějakou schůzi nebo poradu. Ale zatím si přisedněte. Paní hostinská je tůze šikovná a veselá. Už mě i vzala míru. Jako by si se mnou chtěla něco začít. A má taky moc pěknou děvečku.

1L : No jo, to ona paní hostinská je veselá. Někdy až moc. Taky tady tomu tady všemu šéfuje. A její starej musí poslouchat a my ostatní taky. A taky u ní žádná děvečka moc dlouho nevydrží. Jak to tady okouknou, dostanou prý strach a s ním taky zaječí oumysly.

2L : Jak povídám, paní hostinská vzkázala, že budeme mít dneska večer nějakou práci. My totiž přes den normálně spíme a bereme hlavně noční směny. Teda když šéfová poručí.

3L : No ale dost řečí. Hej hola děvečko, kde pak jsi s tím pitím? Vypadá to, že už jsme všichni. Tak talíře a sklenice na stůl. A za chvíli už se může nosit oběd.

1L : Myslím, že už to začíná z kuchyně pěkně vonět. Pane hostinský, nechají už toho kopání a jdou si sednout mezi nás. Vypadá to, že tady mladý pán pocestný má nějakou tu zlatku a tak se s námi o tu svoji večeři rozdělí. Nemám pravdu?

2L : No to bude moc dobrá večeře, tada za všechny prachy. To se pomějeme. A vy mladej, si to pěkně dožijete. Teda užijete. Samozřejmě, že užijete. Úplně jsem se popletl. Cha, cha, cha....

Hospodský staví motyku ke stromu a oprašuje si kalhoty.

H : Tak, já už jsem si kolegové svoje odpracoval. Ráno to jenom zaházím. Možná, jestli bude svítit měsíc, že to udělám ještě v noci. To, aby to kolem neroztahala divá zvěř. Nemám ten nepořádek rád. A jeden se potom diví do čeho šlápne. Tak, tak, pořádek musí být. Hlavně se musí zahladit všechny stopy.

P : ( začne se zvedat, celý vystrašený) No já nevím, vy tu vedete takové divné řeči. To snad, abych šel o dům dál. Anče tady vede řeči o zakopaným pokladu, vy tady zase zahlazujete stopy...To jednoho snad přejde i chuť k jídlu....

L1 : To si tak nesmíte brát občane. Je to jenom trocha legrace. Moc lidí sem nepřijde a my se rádi pobavíme. Ráčej nám to vodpustit.

L2 ( mluví stranou ) Moc lidí nepříjde, ale když už příjdou, tak potom málokdo odejde. Cha, cha....

Ž :Tak už dost té srandy mládenci. Udělejte míst na stole, ať mám kam ty dobroty položit. (Dává na stůl malé pečené kuře a půl bochníku chleba). (Všichni si ho prohlížejí, protože je opravdu maličké )

P : No tak to je tady toto, co z kuchyně tak vonělo? Vypadá to moc pěkně, ale nezdá se vám pánové, že je to pro pět hladových chlapů dost málo? Paní hospodská, pozvete si plnou hospodu lidí a dáte jim jedno, jediný kuře ? A to se ještě dalších padesát hladových krků kouká přes okno. ( ukáže na diváky )

Ž : V kurníku bylo jenom jedno jediný kuře a to jsem počítala, pro sebe a svýho mužíčka. Pak si on pozve kamarády a do toho ještě příjde hladový pocestný. Je vás zkrátka na to hubený kuře moc.

P : To je mi nějaká divná hra pane hospodský. Já si myslím, že kdo má peníze, tak ten platí. A taky se může pořádně najíst. No né sousedi, já platím a co zbyde vám třeba nechám. Tady jsou moje zlaťáky a tak se můžu dát do jídla. (Vytáhne měšec a zacinká a hladově začne kuře obírat)

L1 : No konečně už je to tady ( ukáže na peníze a zamne si ruce )

L2 : Sláva, hurá, bude se loupit, budou penízky, chlast a ženský...

L3 : Já ho praštím hned. Na co čekat. Kdyť by nám z toho kuřete nic nenechal.

H : A díra už je stejně vykopaná a přesně na míru.

L1 : Von se jmenuje Míra ?

H : Né, Míra je kolega v bohdalovské hospodě a taky šikovnej. 

L 3 : Tak už ho mám praštit ? Já už se na něj nemůžu dívat.

L 2 : Co ho lituješ? Vždyť je to naše řemeslo.

L3 : Mě není líto toho chlapa, já lituju toho kuřátka nebohýho, malikýho. Já ho musím praštit.

L1 : Tak všichni najednou . Raz, dva , tři a na něj.... ( praští pocestného klackem a odtáhnou ho stranou )

H : Teda mládenci, čistá práce. Chlap ani nevykřiknul. Penízky nechal pěkně na stole a ještě po něm zůstalo kus oběda. O ten se rozdělíme a chlebem vytřeme pekáček. Panímáma nám natočí pivo a my si můžeme udělat přestávku v práci.

PŘESTÁVKA

Před hospodou je prázdno, Jenom za lesem je slyšet zvonění klekání. Diváci se uklidní a sednou na svá místa.

Z hospody vyjde ven nešťastná Ančí

A: Já nešťastná osoba. Co já si jenom počnu. Doma mi říkali. Jseš jenom chudá holka z chalupy, tak musíš do služby. Vyděláš si na věno a třeba tam potkáš ženicha. A zatím? Jsem tu jenom pár dní a už se bojím večer podívat z okna. Řeknu vám, tady se dějí věci.

To onehdá přišel jeden mladej. Pěknej byl a veselej. Tak jsem se snažila, aby si mě všimnul. A nebyl to žádnej chudák. Cinknul hned zlaťákem na stůl. Pan hospodskej si ho hleděl. Pozval mu i společnost. A najednou mladý panáček zmizel od stolu. Zůstalo po něm jenom nedopité pivo. A všichni se tvářili jakoby nic. Jako by tady ani nikdy nebyl.

Jak povídám jde na mě strach.

Po cestě přichází další pocestný a píská si.

P: To je ale pěkné stavení a k tomu ještě pěkná mladá paní domácí.

A: Já nejsu žádná domácí, mladý pane. Já tu jenom sloužím. A čím pak můžu posloužit vám?

P: Žízeň mám jako trám, že bych se o ni mohl opřít. A taky bych si rád na chvíli sednul.

A: Jen si ráčej odpočinout. A taky se mi zdá, jako bych vás už někdy viděla. Neznáme se my odněkud? Ten obličej. Opravdu jste mi povědomej.

P: Vy se mi taky líbíte osobo, ale jsem na cestě a tady se jenom na chvíli zastavím, odpočinu si a půjdu dál. Hledám totiž svého bratrance. Je to už pár dnů, co odešel z našeho statku. Vybral si pár zlatek co měl našetřeno a že půjde do světa. Měl se stavit u strejčka ve Žďáře, ale tam, jak se zdá, nikdy nedošel.

A: A já odkud je ta podoba. Bratranec, povídáte, že to byl? Opravdu, ta podoba. Jako vejce vejci. Jó, byl tady a zmizel. Jenom tak. Z ničeho nic zmizel. Pivo nedopil. Ani nezaplatil. A panu hostinskému to bylo dočista jedno. Ještě mě okřiknul ať si hledím svýho. Divné věci se tady dějí. Jak říkám.

Hospodská volá zevnitř hospody

Ž: Ančííí, kde se motáš, tady je spousta práce a ty pořád někde okouníš, že já si pro tebe dojdu....

A: Honem se někam schovejte. Až tady bude klid tak vám dám něco k jídlu.

P: Ale než se někam ztratím, tak mi musíš dát hubičku.

A: A pročpak mladý pane? To já hubičky jenom tak někomu cizímu nerozdávám.

P: Já taky nejsem jenom tak někdo. S mým bratrancem už jsi se potkala a já se jmenuju Jenda. Všechno ostatní si povíme a později.

A: Tak až o tobě budu vědět víc, bude možná i ta hubička. A teď už běž honem do lesa.

Jenda zmizi v lese a Ančí se tváří zamilovaně.

A: Jenda, Honzík, Jeníček....

Ž: Hospodská vykoukne ze dveří a zakřičí

Ž: Ančííí, já tě přetrhnu. Za chvíli tady budou pantátovi kolegové, chystají se na noční a ty tady koukáš do nebe jako by ti ulítly včely.

Ančí mávne rukama a zmizí za stavení. Po cestě přichází hospodský a hrozně spěchá..

Ž: Co tak chvátáš muži? Vždyť se celej zadýcháš. A ještě to s tebou sekne. Vždyť už máš roky. Pamatuj se.

H: Bóže to je slov. No chvátám, chvátám. Povídal Míra, že starosta v Oujezdě nakoupil pro dceru věno. Za sto zlatejch. Všechno pro celou domácnost. Samý fajnový zboží. A zejtra prej budou mladou stěhovat.

Ž: Takže co my s tím můžeme udělat?

H: Takže my na to máme jen tuhle jednu, jedinou noc. Starosta bude mít jiný starosti a chalupa bude prázdná. Tak mu tam uděláme pořádek a dočista to tam vybílíme. Chlapům jsi vzkázala?

Ž: Vzkázala jsem jim, ať příjdou po setmění. Každou chvíli se tu někdo motá. Nemusí je nikdo vidět. Lidi už tak o nás nějak moc mluví.

H: Copak mluvit můžou, ale důkazy, důkazy nemají. Tak jsou to jenom řeči. A ta před žádným soudem neobstojí.

Hospodský najednou zahlédne Jendu, který vystrkuje hlavu za rohem

H: No ale podívejme se, koho to tu máme? To jsou k nám hosti. Copak tady hledají panáčku?

J: Pozdrav pán bůh, pane hostinský. Já jdu jen tak kolem a protože už zvonilo klekání a za chvíli se setmí tak bych tu rád zůstal na noc. Teda, já se vyspím třeba na slámě, nebo za pecí. Postel ani nepotřebuju, vždyť já tolik peněz, abych zaplatil nóbl aparmá ani nemám.

H: No když nemáte krejcárky, tak to můžete spát leda tady v houštině. Pod smrčkem tady má pelech králík se svou rodinou a támhle pod bukem zase párek divočáků.

J: Králík by ještě šel, ale divočák? Toho já bych se bál, a to jsem ve vsi slyšel, že tu kolem vaší hospody dokonce straší. A to bych tady měl spát venku? Peníze sice nemám, ale klidně si ten noclech u vás zítra odpracuju. Zase tolik nikam nespěchám.

Hopodská přivolává hospodského stranou a mluví k němu.

Ž: Pojď sem manželi, na slovíčko. Co se prosím tě s tím klukem tak vybavuješ. Za chvíli jsou tady chlapi a musíte do toho Újezda. Ohlídat starostovi dům. Vo to ho mladýho se postarám já.

Dostane napít a bude spát jako mimino. A ráno už s ním poradíme.

Hospodský zmizí ve dveřích a hodsposká mluví k Jendovi

Sednou si tady ke stolu mladý pane, hned příjde děvečka, mladá a pěkná. Tak se zatím pobavte. A nikam nechoďte. Já vám zatím nachystám něco k pití.

Ančííí...Ančíííí....Tak kde se touláš, postarej se tady o hosta. Ať nám někam neuteče.

A: Už jsem tady paní hostinská, copak se děje tak honem?

Ž: Copak by se dělo? Jenom tady chvilku zabav mladého pána, než mu namíchám něco dobrého k pití.

Hospodská zmizí v hospodě a Ančí s Jendou se obejmou.

Aničko! Jeníčku! Tady máš tu hubičku....

J: Co se to tu děje? Najednou je o mě taková péče...

A: Teď se mě Jeníčku na nic neptej. A nic nepij. Musíš dělat, jako že se ti chce hrozně spát. A lehni si třeba tady na lavici. Já budu hlídat za oknem. Tak uvidíme, cože se tu vlastně děje.

Ž: Ták už se to nese. To je náš domácí likér. Můj vlastní recept. Smutného rozveselí a unavenému pomůže na nohy.

Jen to musí vypít do dna. Jak my tady u nás říkáme, na ex. Tak na zdraví. A ta si už běž Ančí do svojí světničky. Tady už tě nebude potřeba.

Jeník zvedá hrnek, ale jak se hospodská podívá stranou, vyleje pití na zem.

J: Móc dobře jste to panímámo namíchala, hned se mi udělalo teplo u žaludku...... Ale co to...., chce se mi nějak strašně spááát. ( Jeník zívá a lehá si na lavici )

Hosposká do něho strká, pak ho poplácá po tváři, ale J. dělá že spí tvrdě.

Ž: Tak a je klid. A do rána se neprobere, a pak s ním hned šupsneme do díry...

Po cestě přicházejí loupežníci, na očích mají škrabošky, na zádech batohy nebo pytle.

L1: Krásný večer paní šéfová, tak cože to máte pro nás dneska za práci?

Ž: Nech si tý svý připodělaný slušnosti mladej. Jednou jsi loupežník, tak se podle toho taky chovej.

L2: Nevím vo co vám de? Nehádejte se a radši nám řekněte, kdo to tady leží? Je vůbec živej?

Ž: Živej a pěkně nalitej. Teď na něj není čas. Do rána se neprobudí a až se vrátíme tak ho srovnáme. Anču jsem zamkla a tak tady bude klid.

Hospodskej vyjde z domu, škrabošku na hlavě

H: Už na nic nečekáme a jdem Do Oujezda je to pěkný kus cesty a zpátky bychom měli být za svítání. Tak seřadit a pochodem v chod.

Všichni i s hospodskou se seřadi za sebe a husím pochodem zpívají a odcházejí

Hej hou, hej hou, když loupežníci jdou, jdou pěkně v řadách za sebou hej hou, hej hou....

Z hospody vybíhá Anča a třese Jenikem.

A: Jeníčku, miláčku honem vstávej. Musíme pryč. Jak se ta banda vrátí, tak bude po nás.

Jeník vyskočí a rozcvičuje se

J: Aničko moje zlatá. Už jsem myslel, že to nevydržím. A dopadnu jako ten můj bratránek. Ale to těm loupežníkům loupežnickejm přece nemůže jenom tak projít. Bůhví, kolik už jich tady zamordovali. Musíme ale někam pro pomoc.

A: Nojo, jenomže v Bohdalově je jenom jeden četník a ten prej dost pije a pak už jenom starej ponocnej. A do Jihlavy pro vojáky to do rána nestihnem....

Ale já už to mám! Dneska je v Bohdalovský hospodě tancovačka, tam bude lidí dost. A bohdalováci, ti když se napijou tak se vždycky hrozně poperou. Někdy je to prý i na na nože. A to pak krev teče proudem.

J: Tak na co Andulko čekáme. Už bude pomalu půlnoc a to bude tancovačka v nejlepším. Tady si pak na loupežníky počkáme, svážeme je a u soudu si pak už s nima poradí.

Anča s Jendou utíkají k Bohdalovu. Po chvíli klidu se z druhé strany blíží Loupežníci. Na zádech plné pytle a vzdychají námahou.

L1: To jsme si krásně zaloupili, že jó kamarádi. Všechno zboží prvotřídní kvalita. Čínskej porcelán a stříbrný příbory. Eňo ňuňo materiál.

Ž: No ale ještě, že jsem šla chlapci s váma. Vždyť vy byste tam nechali damaškový povlečení a takový fajnový prádélko. ( hospodská ukazuje bombardovací spoďáry )

L2: Akorád mě rozčílil ten domácí, teda oujezdskej starosta. Jak na nás začal křičet, co tam děláme.

L3: Taky proto jsem ho musel pořádně praštit. A hned byl potichu. Já mu dám, překážet poctivejm loupežníkům v práci.

H: ( jde k lavici, která je prázdná) Ženo, ženo, tady přece ležel ten pocestnej, co jsi o něm tvrdila, že se do rána neprobere. A jak tak koukám, chlapec je pryč.

Ž: Vždyť jsem mu namíchala takový dobrý a silný pití. Jen se oblizoval. A usnul jako zabitej. No to jsem blázen. A kdepak je zatrolená Anča? ( hospodská nakoukne do dveří)

Himelhergotdonavetr. Anče je taky fuč. A to jsem ji zamčela na dva západy.

L1: To se vám teda povedlo panímámo. To pořád, vemte mě aspoň jednou na pořádný loupení. Tak vám na to kývneme. Přineseme zboží na celej vůz a místo abychom to zapili, tak máme na krku malér.

L3: To teda nezbývá, než schovat zboží do sklepa a rychle se pak sami ztratit. Víme houby co ti dva tady vlastně slyšeli a co budou někde vykládat.

H: Tak honem, honem ať je všechno poklizené a pak už každý po svých a domů.

Loupežníci se svými ranci zmizí v hospodě a z lesa se přiblíží houf bohdalováků...

J: Buďte potichu sousedi. Já myslím, že už jsou ti loupežníci doma. Před chvílí tady blikalo nějaký světýlko. Dávejte pozor, voni jsou to hrozný mordýři. Na každýho musíme skočit aspoň tři a hned ho majznout po hlavě.

A: A pozor na hospodskou ta má hroznou páru. Ta když vám dá facku, tak se vám hlava zatřese.

J: Já na ně půjdu jako první. Zabili mi bratrance, tak dostanou přes držku.

Všichni se přikrčí potichu k zemi. Vtom vyjdou loupežníci ven. Loučí se a podávají si ruce. Vtom Jeník zavelí

J: Hurá na ně sousedi. Řežte je, bijte je. A hned je svažte ať se ani nehnou.

( nastane všeobecná krátká bitka. Na konci jsou všichni loupežníci i s hospodským svázáni dohromady provazem.)

Občané jásají, ale v tom Anča vykřikne

A: Sousedi, ale kde máte hospodskou. Ta tomu tady šéfovala. Ještě aby nám utekla.

J: Ale neutekla Andulko, neboj se. Zamknul jsem ji ve sklepě k tomu nakradenýmu zboží. Aby si ho ještě naposledy užila. Loupežnice jedna zlodějská.

A teď sousedi tuhle tu slavnou loupežnickou hospodu vypijeme do dna. Než to tady všechno postará někdo z úřadu.

Harmonikář hraje, vesničani vytahují lahve, zloději spínají ruce a prosí za odpuštění.

Po chvíli všechno ztichne v popředí stojí Anča s Jendou, kteří se drží za ruce a vedle nich vypravěč

V: Tak to je konec našeho představení. Jenda místo svého bratránka našel Aničku, světská spravedlnost zase našla a potrestala loupežníky a my ostatní jsme společně našli místo, kde možná...možná doopravdy kdysi dávno stávala vesnice Blažkov, ze které tady možná...možná zbyla jedna loupežnická hospoda......

Lidičky, tak s pánem bohem a šťastnou cestu domů......