O Stříbrné studánce

Pod vrcholem zalesněného kopce Baba vyvěrá nedaleko břehů velkého Bohdalovského rybníka pramen čisté a osvěžující vody. Jednou, bylo to na navečer před svátkem svatého Jana, vracel se chudý dřevorubec po těžké celodenní práci z lesa domů. Trápila ho velká žízeň a tak odbočil z cesty k lesní studánce. Jaké však bylo jeho překvapení, když uviděl, že studánka místo z mechu vyvěrá tentokrát ze vchodu do malé jeskyně. Vešel dovnitř a před sebou uviděl hromádku stříbrných tolarů. Než na nalezený poklad, ale myslel unavený dřevorubec na tu svojí velkou žízeň. Odložil si na zem sekeru i mošnu, naklonil se k prameni a zhluboka se napil. Jednou a dvakrát. Hned mu bylo lépe. Už si ani nevšímal té stříbrné hromádky, popadl svoje nářadí a spěchal, aby byl co nejdříve u své rodiny. Doma jej žena přivítala a malý synek hned nakukoval do mošny, co že mu otec z lesa přinesl. Na dně mošny se něco zatřpytilo. Byly to několik stříbrných tolarů. Asi se do ní zakutálely, když se dřevař skláněl ke studánce. Vyprávěl ženě svůj příběh, ale ta se místo radosti na něho začala zlobit. Popadla do jedné ruky lampu, do druhé plačící děcko a běžela do lesa ke studánce. Její muž měl pravdu. Jeskyně se studánkou byla stále otevřená. Položila usínající dítě vedle pramene a začala vynášet stříbrné tolary plnými hrstmi ven do šátku. S vidinou bohatství zapomněla na všechno kolem sebe. Když však vyšla po třetí, zazvonila na věži bohdalovského kostela půlnoc a jeskyně se s rachotem uzavřela. V mechu sice ženě zůstala v šátku hromádka stříbrňáků, ale v zavřené skále zmizelo také její dítě. Zoufalá matka se s žalem vrátila domu. Každý den pak chodila ke studánce hledat své dítě a modlit se za jeho nalezení. Až po roce, opět večer před svatým Janem, kdy se otevírají poklady, našla kouzelnou jeskyni znovu otevřenou. Vedle hromádky tolarů seděl živý a zdravý její synáček. Její opravdový poklad. S velkou radostí ho vzala do náruče a děkovala Bohu za jeho záchranu.