Ze starých pověstí
Kde se vzalo jméno městečka
V dávné minulosti, za panování krále Václava, zabloudil jeden z jeho šlechticů při lovu. Bylo to v pohraničních horách, daleko od všech obydlených míst. Lovec se již několikátý den prodíral hustým a temným pralesem. Trápil ho hlad a ubývaly mu síly. V zoufalství zemdléval. V tom se mu ale ozval hlas odněkud z korun staletých stromů. Poklekni a pros o boží milost. Lovec poklekl a upřímně prosil o pomoc. V modlitbě přislíbil, že bude-li zachráněn, založí v těch místech vesnici s výstavním kostelem. V té chvíli se ozval znovu tajemný hlas z koruny stromů " Vstaň lovče a běž východním směrem. Zastav se u pramene čisté vody. Tam bude tvá modlitba vyslyšena a tobě Bůh dá lov. Z posledních sil došel lovec k prameni a spatřil jak z něho pije statný jelen. Jedinou ranou a posledním šípem ho skolil. Rozdělal oheň a nasytil se. Posílen na těle i na duši našel cestu ven z lesa. Na svůj slib však nezapomněl. Označil cestu k prameni a do roka se k němu vrátil. Přivedl sebou osadníky, aby v těch místech založili vesnici s kamenným kostelem. Na památku svého zázračného zachránění dal vesnici jméno Bůh dá lov, dnešní Bohdalov.
O hrádku Belfrýdu
Na kamenitém návrší, uprostřed vody, sotva půl hodiny pěšky od Bohdalova stával před dávným časem kamenný hrad. Spíš tvrz to byla. A měla veselého pána. Rád k sobě zval společnost se kterou dlouho do noci jedl, pil a hodoval. Z jedné výpravy do světa si přivezl zlatý pohár na víno. Při příležitosti jedné z dalších nočních pitek prohlásil, že dá ten pohár tomu, kdo vypije víc vína než on sám. Protože nikdo toho pána nepřepil, tak mu pohár zůstal. Ale pití mu nějak přestalo chutnat a tak dal na památku ten zlatý pohár vystavit až na samý vrchol věže své tvrze. Za řadu roků táhly krajem oddíly husitského vojska. Jejich hejtman se rozhodoval, zda mají zničit také tuhle malou tvrz. Jaké však bylo jeho překvapení, když už z dálky viděl, jak se na vrcholu věže třpytí zlatý kalich. Ten přece mají ve znaku i jeho vojska. Mávnul tedy rukou, přikázal vojskům vydat se na další cestu a nechat takto přátelsky označenou tvrz na pokoji.
O švédském důstojníkovi
Vyprávělo se, že za třicetileté vojny táhly krajem švédská vojska. Jeden oddíl zůstal stát v lesích nad Bohalovem. Večer tam hořely ohně a nad ránem přijeli dva vojáci do městečka a hledali faráře. V těch letech však byla zdejší fara neobsazená a tak vojáci nepochodili. Na druhý den bylo vidět jak na kopci vlaje černý prapor a trubka hraje smutnou melodii. Další den vojáci sbalili svůj tábor a odjeli pryč. Zbyla jenom pověst o pochovaném švédském oficírovi a jeho pokladu, který byl i s ním uložen někde v lesích nad Bohdalovem. Když se pak po letech stavěla silnice ke Starému Telečkovu našli cestáři mělký hrob, ve kterém byly uloženy ostatky tří mužů. Prostřední z nich měl lebku podloženou kamenným polštářem a další kameny kryly jeho obličej. Jestli se našlo v hrobě i něco z bájného pokladu, k tomu se z cestářů nikdo nikdy nepřiznal.
Hospoda na Blažkově
Ještě v polovině 19. století stávala prý na křižovatce cest na Blažkově hospoda. Bylo do ní stejně daleko z Bohdalova jako z Rudolce, z Újezda i Sirákova. A děly se tam věci. Nejvíc o nich prý věděl bohdalovský zedník Bartík. Muž nad míru veselý a šprýmovný. Páni ho často do té hospody zvali, aby jim dělal zábavu. Chodila tam s ním i jeho milá. Ta zase ráda tancovala a s pány se bavila. Však ji také ve vsi jinak neřekli než hraběnka.
Jednou prý jel vojenský důstojník ze Žďáru do Polné a v lesích ho zastihla tma. Protože ho další den v Polné na zámku postrádali, vydali se po něm vojáci pátrat. Jeho mrtvolu našli ukrytou ve sklepě hospody. Chtěli potrestat hospodského, ale ten už byl dávno pryč i s penězi, které měl důstojník u sebe. Rozhněvaní vojáci nakonec hospodu vypálili a za několik roků zmizely i rozvaliny z jejich zdí.
Hejkal na Zadním kopci
Hodně příběhu na Vysočině je spojováno s tajemnou postavou Hejkala. Babka Satranka z čísla popisného 35, vyprávěla při draní peří, že její otec měl z těch pověstí legraci. Jednou na podzim otevřel okno a zkusil Hejkala zavolat. Však se mu taky po prvním zavolání Hejkal doopravdy ozval. Bylo to až za Zadním kopcem k Blažkovu. Na druhé zavolání už se ozvala odpověď za Předním kopcem a na potřetí už to bylo rovnou u chalupy. Domácí stačil jen tak tak zavřít okno, jinak by za ním Hejkal skočil až do světnice. Ale i tak. Venkovní dveře do chalupy byly otevřené a tak začal Hejkal dělat pořádek aspoň v předsíni. Rozmlátil nádobí a rozházel po podlaze otruby připravené na krmení. Hodnou chvíli pak ještě bouchal na střechu, nežli se vrátil zpátky do lesa.