Tragédie ve Špitálském lese

Přesto, že rekatolizace a zrušení českobratrských modliteben se na panství Collaltů po roce 1621 projevovalo navenek velmi tvrdě, zůstala i po mnoha desítkách let stále ještě řada rodin věrna víře svých husitských předků. Jejich centrem byla především Polná a Nížkov ležící na české straně. Lidé z ostatních vesnic na moravské, tedy naší straně se scházeli po nocích na tajných místech v hraničních lesích při cestách do Polné. Při jednom takovém shromáždění došlo k prozrazení a k útoku panských drábů. Památkou na tuto tragédii je dochovaný smírčí kámen ležící na pravé straně poblíž lesní cesty pod svahem silnice vedoucí od Rudolce k Janovicím.

Popis události přebírám doslovně ze zápisu Matěje Flesara z roku 1695 ( z knihy Kořeny věků )

Dne 6. července 1693, když jsme v noci u lesa špitálského rokovali, se náhle z něj vynořilo více jak 20 žoldnéřů s ručnicemi a také několik mnichů. To pak řež veliká nastala, několik z nás se jim postavilo, také ručnice své jsme měli. Ostatní snažili se zachránit útěkem. My jsme pak běželi podél lesa k Poděšínu a jiní k Rudolci, Janovicím a Chroustovu. Když všechno se uklidnilo, tak jsme se dověděli, že zabiti byli na místě dva chlapi ze Stáje a jeden z Chroustova, dvě dívky z Rudolce a to Dorota Karáskova a Marža Zoufalova. Také byli postřeleni čtyři žoldnéři a dva mniši. Ten bukový les Špitál je tuze hustý a my to tady dobře známe. O život svůj přišel náš lidový a tajný kazatel bratrský z Polné, Jakub Holý. Byl silně zraněn a na místě na šibenici hned jej pověsili. Ty šibenice byly místy obnovené po roce 1624 a pořád ještě jsou na hranicích obou panství, ( Dietrichsteinů z Polné a Collatů z Rudolce ). Pak veliké výslechy po všech vsích se konaly, ale nikdo nic nevyzradil. Veliké štěstí to bylo pro rodiny zabitých i duše naše. Škoda toho kazatele dobrého, který mnoho let nám bratřím dobro činil pro duši i naději, amen. Ta mrtvola jeho zohavena visí a hlídána je 17 dnů, ve dne i v noci, až hlava se utrhala a tělo na zem padlo. Pak je jeho tělo zahrabáno na stejném místě. Ti žoldnéři, co to jeho tělo hlídali, doufali, že někdo z nás dojde a tělo jeho odnese. To oni už dávno měli tak vypozorované. Ale my všichni nejsme o nic hloupější jak oni. Ve všech okolních kostelech velké kázání faráři měli o škodlivosti kacířů českých, církvi svaté a jediné spravedlivé velice škodících. Někteří lidé, co ještě tajní bratří jsou, složili peníze a mezi sebou učinili domluvu. Postavit pomníček na místě, kde byl ubit lidový kazatel ten Jakoubek z Polné. Několik lidí i já jsme šli Polné na panství. A to s prosbou, aby povolení jsme dostali. Slib jsme dali, že žádné kázání se nebude konat a všechno půjde pokojnou cestou. S námi šli i Robotci z Netína,  Nedělka a Ruppauer, ze Sirákova Stolz a já Matěj Fresar, z Nížkova Havlíček Anderle, ze Skrýšova Lašek, ze Záborné, Klečka, z Rosičky Malej, z Rudolce, Bohdalova a Chroustova nešel nikdo. Někteří od tamtud už jsou delší čas víry katolické, ale svědomí je hryže. Úředník, který zastupuje hraběte pana Dietrichsteina, nás přijal. Všelijakých písařů u toho jednání bylo a pak jsme byli vyslechnuti. Už dávno před tím jsme list napsali a doručili na vrchnostenskou kancelář v Polné. Zlostné pohledy na nás padají a všelijaké šuškání je slyšet a všelijaké pošťuchování. Pak poslali nás ven a půl dne jsme čekali venku. Nakonec jsme zase byli pozváni a řekli nám, pan Dietrichstein je katolík velice dobrý a spravedlivý, také vzácný, a že kacíře rád nemá. Proto Jeho milost s tímto nesouhlasí, ale když žádné rebelie činit nebudeme, že tedy kámen nějaký tam vsadit můžeme na straně české. Abychom však na tu věc nežádali od nich peníze. Sami si to zaplatit a práci potřebnou vykonat, kromě robotného a svátečního, musíme. Každý musel podat a políbit ruku všem těmto úředníkům a pozpátku z komnaty ven vycouvat s hlavou ohnutou. Hned po této domluvě jsme ten kámen dali v Polné zhotovit. Na kameni je vysekáno i jméno Jakoubek s nápisem na zadní straně. Na přední straně je sekera řeznická a kalich, příslušnost k církvi bratrské. Ten kámen jsme dávali do země, pokropený slzami a potem. V místě blízkém ještě ta šibenice stojí, kde on byl pověšený. Jeho kosti u kamene uloženy jsou. To byla tenkrát hrozná tragédie. Společně jsme se pomodlili a zazpívali starou českou píseň. Je to jen malá odměna za jeho dobrá slova, která jsme od něho často a rádi slýchali.