Z cihelny do Evropy

Příběh autokrosu 3  

Čtrnáct závodních sezon, patnáct aut, 3x mistr republiky, 4x mistr Evropy ( 1x sólo, 3x družstvo ), 2x vicemistr Evropy, několikanásobně Zlatý volant, zasloužilý mistr sportu, v plné sezoně víc než 20 závodů, na každém rozjížďka, semifinále a finále, to znamená zhruba 60 ostrých startů a každý vždy na krev. Stručná statistika, za kterou se skrývá kus života prožitého za volantem, v dílně, ale také na cestách po celé Evropě.

Bohumil Bobeš Křesťan - mladší, narozen 4. 10. 1960 v Bohdalově, se oficiálně posadil za volant závodní bugy v roce 1979 a při své premiéře obsadil v Přerovské rokli 4 místo. Následně přišlo takřka samozřejmé vítězství v celém přeboru. Tohle umístění přineslo závodní licenci v mistrovské třídě a po nástupu na vojnu zařazení do armádního vrcholového střediska v Nitře. Bobeš převzal po nešťastném zranění táty Bohumila, roli závodní jedničky v bohdalovském teamu. Přišlo to dříve, než předpokládal a tak se musel ještě pár let učit a čekat na dozrání k mistrovským titulům.

Podpora rodinného teamu a také dostatek sebevědomí ho ale brzy zařadily do špičky československého autokrosu. A také dobré jméno, které vzbuzovalo respekt. V prvních letech ho ale stejně psychicky deptaly porážky. Malá zkušenost a zbrklost. Autokros je sprintová, nesmírně rychlá disciplína. Musíš se naučit číst trať i soupeře. A mít skvěle připravené auto. Tenhle úkol na sebe převzali, vedle táty i další mechanici a konstruktéři. Pánové Fabík, Klíma, bratranci Jirka a Luboš Křesťanové a průběžně řada dalších. Nešlo jenom o to připravit a odladit motor, podvozek, rám a řadu dalších detailů. Šéfové otec Bohumil a František Fabík přicházeli neustále s dalšími novinkami a technickým vylepšením.

V Evropě řadu roků kralovalo jediné jméno Willy Rösel. Německý závodník a konstruktér. Nejenom, že jezdil skvěle, ale měl také na svou dobu ideální auto. Třílitrový motor Porsche se vstřikováním a výkonem víc než tři sta koní. Jak se dá tomuhle konkurovat? Po motorech z Warburgu a Toyotě přišel šéfkonstruktér Křesťan s naprostou originální myšlenkou. Postavíme buginu s motorem z vrtulníku. Titanová skříň, ostatní součástky ze stejně kvalitních materiálů a lehkých kompozic. Mistr Fabík se zaměřil na řešení převodovky. Buginy na evropských tratích byly zkrátka o něčem jiném. Každý závod na jiném povrchu. Dvanáct různých tratí za sezonu. Od Itálie až do Portugalska. Zatímco v Itálii se jezdilo na rychlých rovinatých tratích, byla ta nejtěžší u nás. Štikovská rokle v Nové Pace. Pověstný prudký sjezd s výjezdem do strmého svahu a při dobrém výkonu motoru skok přes hranu. Atmosféra s třiceti tisíci diváků jako na formuli jedna.

Po výborných výsledcích v domácích mistrovských soutěžích se Bobeš dostává do reprezentace a je zařazen do družstva pro mistrovství Evropy. V roce 1985 končí hned za Willy Röselem na druhém místě. Má sice stříbrnou medaili a titul vicemistra, ale Rosel je stejně při stávající technice bezkonkurenční. Na řadu přichází zmíněný vrtulníkový pohon, ale konstruktéři už mají v hlavách další krok. Třílitrový motor Tatra 613 V6 4x4. S ním by se dal Willy porazit.

První zkušební závod jel Bobeš s vrtulníkem v Hodoníně. V zimních podmínkách na sebe Quattro nové koncepce přilákalo spoustu zájemců a přineslo celkovému vítězi mimořádnou cenu. Třicetikilového živého čuníka.

Do vlastní sezony 1986 nastupuje Bobeš v prvním závodě ještě s osvědčenou Toyotou z předchozího roku. V dalším už sedlá vrtulníkový pohon. V každém závodě je na stupni vítězů. Pak přichází trať v Italském Vacarinu. Domácí jezdec Tamborini s motorem Alfa Romeo nechce Bobešovi darovat ani centimetr. V předposledním kole se do něho zakousl tak, že oba vyletěli z trati přímo do věže rozhodčích. Výsledky byly uznány z odjetého a řádně ukončeného předchozího kola. Bobeš opět vyhrál. Jenom auto s vrtulníkem dojezdilo. V Bohdalově byla rychle dokončována varianta s motorem Tatra. Po zbytek sezony se ladila a než se vychytaly mouchy, zůstal Bobeš na 6 místě.

Se šestiválcovým motorem Tatra přibyli to teamu tovární tatrováčtí mechanici a tak se mohla dvojice FBK ( Fabík - Křesťan ) soustředit na další technické vychytávky. Sezonu profrčel Bobeš impozantně, stylem start - cíl.

Už věděl, jak si připadal Willy Rösel celé ty roky - jako král.

Následně přišly další hvězdné sezóny. Opakované vítězství na mistrovství republiky, druhá místa na Evropě a v rámci družstva Československa třikrát první místo na kontinentu. Byly to vítězné a někdy také dobrodružné roky. Kvinteto českých závodníků, které na čas opanovalo Evropu, představovalo mimořádnou partu. V domácích dílnách a garážích vylaďovali svoje závodní stroje, zatímco jejich ženy a matky připravovaly potravu, která musela celé posádce vydržet na těch dlouhých pár dnů. Do sklenic se zavařovaly nejenom guláše, ale i španělští ptáčkové, dokonce i řízky do škvarkového sádla. Na vaření a restaurace nebyl při cestách a závodech čas. Výborným platidlem bylo v závodním kempu sovětské šampaňské. U nás za babku a v západním světě za tvrdé devizy. Jenomže na obchod ho nikdy moc nezůstalo. Z party čechoslováků byl při každém závodě někdo na bedně a tak bylo po večerech stále co slavit.

Je to už víc než třicet let. Ale pořád ještě mnohým zní v uších. " Bobši, vem za to, ať je z toho zlato". Na tuzemské závody vyjížděly z Bohdalova a okolí i čtyři autobusy fanoušků a jméno městečka s dílnou u cihelny znala celá republika.

V revolučním osmdesátém devátém roce vyskočil Bobeš znovu na druhé místo, doma i v Evropě. Pak, ale přišla snaha a zájem zúročit dobré jméno v podnikání. A to chtělo svůj čas. O rok později přišel nešťastný úraz. Při běžném posilovacím tréninku ho část pružiny zasáhla do oka. Naštěstí nešlo o fatální poškození, ale přesto trvalo půl sezony, než bylo všechno v normě. Každé ráno si musel Bobeš přivstat a poraněné oko rozkapat. Trvalo totiž několik hodin, než se oku vrátilo zaostření. Ke konci závodů už to bylo často hodně zlé. Navíc Bobeš nesnášel jízdu v brýlích. Ve vysokém tempu se nedaly na trati rychle očistit od prachu nebo bláta.

Od volantu se, ale mnohonásobnému šampiónovi a reprezentantovi nechtělo. Na rok přijal nabídku usednout do závodního tahače. Byla to možnost poznat život na velkých závodních okruzích. Bez písku, prachu a bláta. Pak si ještě přidal pár roků v Rallyecrossu. V továrních speciálech se znovu proháněl po známých tratích, ale to co mu dával autokros a svět závodních bugin, to už zůstávalo někde za jeho zády.

Ve vitrínách a na policích dál stojí desítky pohárů a vítězných věnců a kroniky jsou plné novinových výstřižků. Svět podnikání, stejně tvrdý jako závodní autokrosový peleton, už ale zavedl jméno Křesťanů z Bohdalova jiným směrem.