Sága rodu Augustínů

Sága rodu Augustínů

Je za námi další léto, léto roku 2024. Dny se začínají krátit, do okenních skel tlučou kapky deště a já znovu usedám ke klávesnici, abych přidal další kapitoly do knihy vzpomínek a příběhů k dějinám našeho rodného městečka. Už jsem si několikrát připomínal, kam až je možné zajít. Dávat vedle sebe jména, tváře, osudy a letopočty s nimi spojené. A pro koho vlastně. Pamětníci pozvolna mizí. Mladší generace spolu s těmi, kdo přišli v posledních letech a žijí se svými rodinami mimo centrum obce, ti už mají vlastní vzpomínky. Chci, ale věřit, že pokud jim předložím další zajímavý příběh, tak také oni ztichnou a nechají se unášet proti proudu času a historie.

Je to už pár měsíců, kdy se u našich vrátek po letech přihlásil dávný kamarád, František. Po škole odešel do podhůří Krkonoš a do Bohdalova přijíždí jenom občas. Tentokrát mi, ale přinesl nečekaný dárek. Jeho teta a kmotřička paní Ludmila Sochorová, za svobodna Augustinová, rodačka z Bohdalova, zpracovala rozsáhlou kroniku svého rodu, a tak mi ji přítel František přinesl k přečtení. Ještě před ním jsem kroniku prolistoval a bylo mi jasné, že v ruce držím sen každého kronikáře. Začal jsem číst a od knihy jsem se neodtrhnul až s posledním řádkem. Byl jsem si vědom, že se musím s paní Sochorovou seznámit. Naštěstí to nebylo tak složité. S pomocí dalších členů rodiny jsem ji mohl navštívit v Jihlavě. Bylo to krátce před jejími devadesátými narozeninami. Přivítala mě v pravdě dáma. To co, jí už omezovalo po zdravotní stránce, bohatě nahradila bystrým vtipem a vzpomínkami.

Takřka sto stránek knihy doplněné fotografiemi je samozřejmě určeno především její vlastní rodině. Vtipné glosování rodinných, ale i obecných událostí, zpracované navýsost vytříbeným rodným jazykem. Úplná radost pro vnímavého čtenáře. A když si navíc připomenete známá jména a rodiny jednotlivých aktérů, rozvine se před vámi barvitá freska několika desetiletí spojených s naším městečkem.

Paní Ludmila Sochorová oslavila v září tohoto roku své 90. narozeniny. Pravda, u dámy se nemá věk připomínat. Snad mi to paní Lída promine. Chci tím jenom připomenout čas, který je stránkách její kroniky pro budoucnost zaznamenán. A poděkovat za odpověď na otázku z úvodu této kapitoly. Její kronika a její snažení dává smysl i mé práci. Se souhlasem její dcery paní Míly Andělové proto připojuji zatím alespoň útržky stránek a několik fotografií s přáním, aby paní spisovatelce ještě dlouho sloužilo zdraví a zápal pro další stránky jejich příběhů.

Člověk, který zapomněl svoji minulost, jako by ani nežil!

Abyste věděli, z jakého rodu pochází vaše maminka Míla a vaše babička Lída. Díky tomu, že můj strýček, František Augustin, byl farářem a měl přístup k matrikám, které se léta letoucí vedly na farních úřadech, mám údaje o našem rodu.

Vždyť vy znáte nanejvýš své dědečky a babičky, ale to, co vykonal nebo prožil váš praděd a prababička, zahaluje hustý závoj zapomenutí. Znáte sotva jejich jména a přece z nich vznikl váš život.

Dávno zanikl v tomto uspěchaném světě dobrý a starý obyčej zapisovat do rodinné bible stručné zprávy o životě, milování a umírání členů rodiny. Tím se bohužel navždy ztratily vědomosti o původu, důležité rodinné události a cenné vzpomínky.

Rod Augustýnů je tu asi od roku 1680, dál již nejsou matriky. Přikládám rodopisnou tabulku předků otcových a matčiných, čili vašeho pradědečka a prababičky, Ferdinanda Augustina a jeho ženy Antonie rozené Kolouchové.

Co vím z vyprávění o svém pradědečkovi Františku Lejskovi, narozeném 28. 3. 1834 v Bohdalově č. 22: (ve stejném roce se narodil spisovatel a básník Jan Neruda). Jeho manželka Johana Nováčková pocházela z Kyjova č. 6. Narodila se 26. 7. 1837. Svatbu slavili v Bohdalově v chrámu Páně sv.Vavřince 23. 2. 1857. Za třiadvacet let společného života přivedli na svět šest dětí. V roce 1880 prababička zemřela. To byl pradědeček ještě poměrně mladý vdovec. Tenkrát za dávných časů byli Češi "statní junáci" a pradědeček tuplem. Ani ve snu se mu nezdálo, že by měl jít na vejměnek. Bylo mu 46 let! Měl před sebou ještě 20 let života. Zemřel 27. 7. 1900.

Vy nevíte, co to byl vejměnek? To byla nějaká světnička, kam se uchýlil hospodář ze statku, když ho pravidelně předával nejstaršímu synovi, který hospodařil po svém otci. To se před synovou svatbou zapřáhli koně do parádní bryčky a jelo se do města Žďáru k panu notáři. Ten sepsal "kontracht", to byla písemná smlouva, podle které byl syn povinen odvádět výměnkáři to, co si určil. To bylo místo dnešního důchodu. Jednalo se o živobytí. To je obilí, mléko, vejce, drůbež, kolik kilo a litrů a kusů a taky kolik peněz. Třeba kolikrát do roka i povoz s koňma. To třeba, když chtěl jet výměnkář někam na pouť. Protože "co je psáno, to je i dáno!" Někteří synové byli lakomí a nedali by výměnkářům třeba ani najíst. Když měl výměnkář další nezaopatřené děti, bylo ve smlouvě stanoveno, že nejstarší syn, který převzal statek, musí jim vyplatit peněžité podíly, tj. věno, výbavu a třeba i živý inventář – krávu, jalovici, prase a podobně. Proto musel syn koukat, aby přivedl domů bohatou nevěstu.

Moji milí, tenkrát se nekoukalo na to, jestli se dva mají rádi, ale kolik má nevěsta v truhle dukátů. Rodiče obyčejně vybrali nevěstu sami a děti, to už byli dospělí chlapi, musely poslouchat.

Tak ten můj pradědeček místo, aby šel na ten výměnek, udělal všem čáru přes rozpočet. Jeho jediný syn Ferdinand Lejsek padl ve válce. Zbývaly mu už jen dcery. Takže předal statek mojí babičce Anně, která se provdala za Františka Augustina z Nížkova. Oba byli narozeni ve stejném roce. Dědeček 24. 11. 1861 a babička 20. 1. 1861. Svatbu měli v Bohdalově 30. 10. 1883.

A pradědeček Lejsek se oženil taky! Vzal si služebnou, která u nás na statku sloužila. Byla o dvacet sedm let mladší než on. Odešel s ní k Babičům na chalupu. S tou mladou ženou přivedl na svět další tři děti. Dva syny a dceru Jenůfku.

Můj dědeček František Augustin, syn nížkovského rychtáře, byl nejmladší ze čtyř sourozenců. Statek v Nížkově číslo popisné 51 převzal jeho bratr a dědeček se přiženil k nám do Bohdalova č. 22. Takže už u nás nebylo u Lejsků, ale u Augustinů, a to od roku 1883.

Rod Augustinů má své prasídlo v domě v loukách v Nových Dvorech. Jan Augustin, narozen 1820, byl muž menší postavy a červených tváří. Jeho bratři se odstěhovali do Přibyslavi, jeden se oženil do Bukové. Dědečkův bratr Jan tedy zůstal doma, sestra Marie se provdala za Havlíčka (říkalo se tam u Díralů) v Nížkově, sestra Anežka za Hanuse do Sirákova, podruhé se vdala za Jelínka.

Dědeček byl muž vyšší postavy, tiché povahy, výborný hospodář, který na statku našetřil dosti peněz. Byl to čistokrevný dobrák. Škoda, že jsem ho nepoznala osobně. Zemřel ve středu odpoledne 23. 9. 1931, byl raněn mrtvicí, nebylo mu celých 70 let. Moje babička Anna byla žena nadprostřední postavy, člověk jak se patří, rozený generál. Vstávala o čtvrté hodině ranní. Zemřela v sobotu 31. 8. 1935 ve věku 74 let a 7 měsíců

Píše se rok 1914, tatínkovi je 29 let. Přichází zprávy o sarajevském atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda. Císaři Františkovi Josefovi je 84 let. Co od něj svět může čekat? Světové katastrofě už se nedá zabránit. Už se tisknou mobilizační vyhlášky a povolávací rozkazy. Tatínek musí rukovat jako celá řada mladých, svobodných, ženatých, tátové od rodin, kteří zanechávají doma ženy, děti a neví, jestli se vrátí. Stanou se masou propletenou v soukolí rychlopalných děl, kulometů, zákopů, drátěných zátarasů, postupů a ústupů, ofenzív a protiofenzív. Lidé budou zabíjeni ne po desítkách nebo stovkách, ale po tisících. Hodnota lidského života nebude mít žádnou cenu, zato rychle bude stoupat počet hrobů, v nichž budou pohřbeni ti, u kterých se nepodaří zjistit jejich totožnost. Vojáci si myslí, že válka bude krátká, že Srby utlučou čepicema. Jak strašný je to omyl.

S tatínkem rukují i Poldík Doležal z čís. p. 20 a Vavřinec Chalupa. To je zvláštní člověk. Dnes by se řeklo, že je "momentálně" zaostalý, ale víc na něj působilo to, že pil denaturovaný líh a pak měl různá vidění. Většinou rozmlouval s Panenkou Marií a ostatními svatými. Tomu lihu se říkalo "smraďák". Na vojně dost zkusil. Execírka mu šla špatně, nebyl mrštný a ohebný. Sílu měl, ale pohyby pomalé. Byl víc zavřený než na svobodě. Kamarádům musel mnoho sloužit. Posílali ho ze zákopů pro vodu. Kulky kolem něj jen fičely, ale on se tomu jen smál. Říkal: "Panenka Maria mi slíbila, že se vrátím, tak se mi nemůže nic stát." Půl druhého roku stál tváří v tvář smrti. Že ho měli za hloupého, vytloukali s ním ta nejhorší místa. Stavěli ho na vartu, posílali na obhlídku. On chodil deštěm střel a žádná se ho ani netkla. Snad to bylo jeho osobní štěstí, co ho chránilo, nebo je něco mezi nebem a zemí. Dostal se do ruského zajetí a po válce se šťastně vrátil.

Můj tatínek takové štěstí neměl, když začaly zase zuřit boje, Rusové, kteří leželi nedaleko jejich zákopů, rovněž zakopáni, počali o sobě dávat vědět. Denně se rozhovořila děla a rozštěkaly pušky, granáty vybuchují, rvou spoustu země, vyhazují hlínu do vzduchu, šrapnery praskají nad hlavami vojáků, kteří se krčí v zákopech. Na obou stranách byli ranění i padlí. Můj otec byl raněn a převezen do lazaretu. Dostal to do nohy a celý život pak kulhal.

Říkal: "Dali mi pušku k boji, ale já jako křesťan jsem po lidech nestřílel, vždyť Rusové jsou naši slovanští bratři! Střílel jsem jen Pánu Bohu do oken."

Mám před sebou lístek polní pošty ze dne 21. 3. 1915, kdy můj tatínek jako vojín C. K. pěšího pluku čís. 81, 8. setnina – I. četa – píše domů rodičům:

S toužebností očekávaný lístek od Vás jsem obdržel dnes. Velmi mě potěšilo, že jste zdrávi a že švagři (tím myslí strýčkové Lejskovi), že jsou již z fronty pryč. Kdyby tak Pán Bůh dal a dostali se domů. Přál bych jim toho ze srdce, nebo zde mnoho dobrého není. Kdybych nebyl nyní na frontě, možná bych též dostal dovolenou. Nyní zde mnoho neválčíme. Čekáme, že každou chvíli pojedeme z Karpat pryč. Sdělte Drejčkom, jestli to ještě neví, že jejich Frantík byl dne 7. února zajat. Řekli nám to jeho kamarádi, co s ním u 4. marškumpačky byli. Bohdalov má vůbec proti jiným obcím malé ztráty. Stonat nechci, tož musím jenom věrně sloužit, až to z Boží vůle zase nějak dopadne. Ale doufám, že my to už vyhrajeme. Srdečně Vás i všechny známé zdraví – Ferdinand

Srdečně zdraví a vše dobré od milého Pána Boha přeje Leopold Doležal

       Moji rodiče byli hodní lidé. Žili jinak než ostatní v městečku. Nikdy se nehádali a nemluvili hrubě. Tatínek nikdy neklel, nebral boží jméno nadarmo. Byl také velkým písmákem, pro pěknou knížku by skákal přes devět plotů. Půjčoval si knihy v knihovně, na faře od p. faráře Votavy a různě. Četl hlavně v zimě, když byl na to čas. Nejoblíbenější jeho spisovatelé byli Jindřich Šimon Baar, Václav Kosmák, Karolina Světlá a Božena Němcová. Nejmilejší jeho knížka byl Jan Cimbura. (Podle této knížky vznikl pěkný film, hlavní postavu Cimburu, tam hraje herec Gustav Nezval.) Tak tuhle knížku poslal mému tatínkovi do ruského zajetí můj strýček farář. Tatínek říkal, jakou měl z toho radost, četl ji tam mnohokrát. Na tu knížku si pamatuji. Už byla celá odrbaná, ale stále byla velmi vážená.

Tatínek byl postavy vysoké, ramenaté, pravý horský sedlák. Obočí měl poněkud ježaté, ale zpod něho hleděly dobré oči, modré jako vodní hladina. Hlavu holou jako koleno, pod nosem malý knírek a při chůzi kulhal na levou nohu. To byl pozůstatek z 1. světové války, kdy byl raněn – byl hrdina.

Maminka, když ho hladila po hlavě, říkala: " Hlavičku máš jako melounek."

Povahy byl hrdé (narozen ve znamení lva), statečné, do práce jako lev. Vynikal všemi ctnostmi pravého muže. Často byl vyhledáván mnohými lidmi, kteří se ucházeli o jeho radu a přímluvu. Někdy ho ale ovládl i pořádný hněv, kdy se dovedl pořádně rozkřiknout. Pro jeho smysl pro spravedlnost byl zvolen soudcem z lidu a jezdil do Jihlavy k apelačnímu soudu. Zastával mnoho funkcí. Léta letoucí byl pokladníkem představenstva v Družstevním lihovaře v Bohdalově. K zakládání těchto lihovarů docházelo ve dvacátých letech, po 1. světové válce, a to především na Vysočině. Důvodem k tomu byl nedostatečný odbyt průmyslových brambor. Takže zemědělci hledali jejich zpeněžení především v lihovarech. 

Maminka se s tatínkem nikdy nehádala. Nevěříte tomu? Je to vzácnost, viďte? Vždyť na našem venkově lidé ve svém slovníku mnoho něhy nemívají. Ať se mají seberadši, pěkná slova se neříkají. Bylo to zásluhou naší maminky. Nikdy v životě na nikoho nekřičela. Byla tak hodná, pracovitá, nikdy si nestěžovala, jen se mile usmívala. Jak to sluníčko na nebi. Každý ji musel mít rád! Za celý svůj život si nepamatuji, že by si lehla do postele, když jí bylo špatně. Často ji bolela hlava, zvracela, nejedla (dnes by se řeklo, že má migrénu) a ona šla na pole, na louku, vykonávala všechny domácí práce. Jak jen to mohla vydržet? To si nedovedu představit.

Myslím, že žena je bytost, která snese vše, je-li s ní slušně jednáno. Za kousek lásky a vlídných slov odpustí, zapomene a obětuje vše. Taková byla naše maminka.

A tatínek vždycky: "Maminko sem, maminko tam." Po nedělním obědě říkal: "To se ti to povedlo, to sem si pošmák!"

Vzpomínám si, jak jen jednou jedenkrát se stalo, že maminka měla velké pilno. Bylo před poutí. Pekl se čerstvý chleba v peci a po chlebě ještě v peci koláče makové, tvarohové a povidlové, i ty žluťoučké bábovky z kolika vajec. Cukroví se tenkrát ještě nepeklo. Maminka vstávala první. Sotva se začínalo rozednívat a kohouti začali kokrhat a vítat nové ráno. Lidičky, roztopit pec, zadělat na chleba, na koláče, to byla pořádná dřina. Mamince to rozčesávání vlasů, které měla dlouhé až do pasu, a zaplítání copů zabralo dost času. Tohle ráno jen vpředu to trochu ulízla, vzala si čistý šátek a dala se do práce. Jak byl upečený první plech koláčů, dala jich pár na talíř a ještě teplé nesla na dvůr tatínkovi, který měl nějakou práci pod kolnou. Poděkoval a jak se tak podíval na maminku, povídá: " Víš, že mě dneska ty buchty ani tak nešmakujou, když seš taková neučesaná!"

Z kroniky paní Ludmily Sochorové - Babička vypravuje